Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Oběti a hrdinové. I čtyři sta let po Staroměstské exekuci si mnozí zjednodušují tehdejší události tak, aby vyhovovaly jejich vidění světa

Staroměstská exekuce z 21. června 1621. Kresba Eduarda Herolda (1820–1895) podle staršího dřevorytu. Zdroj: Wikimedia Commons
Staroměstská exekuce z 21. června 1621. Kresba Eduarda Herolda (1820–1895) podle staršího dřevorytu. Zdroj: Wikimedia Commons

Esej historičky Marie Koldinské: Proč si vlastně i po čtyřech stech let připomínáme popravu 27 představitelů českých protestantských stavů, kteří zemřeli za něco, co je dnes většině lidí jen obtížně srozumitelné? Událost sama je nesporně zajímavá, daleko přínosnější ale může být zamyslet se nad tím, co se z této události stalo v českém povědomí a jak dodnes funguje v českém veřejném prostoru.

Bylo jich osmadvacet a jediné, co je spojovalo, byla společně strávená noc z 20. na 21. června 1621 na Staroměstské radnici v Praze. To druhé, co je definitivně spojilo, bylo jitro nadcházejícího dne, kdy jeden po druhém odešli na věčnost prostřednictvím mečů či oprátek, které už měl k tomuto účelu připraveny mistr popravčí měst pražských Jan Mydlář. Protože jeden z nich dostane milost přímo na popravišti, bude jich nakonec jen sedmadvacet. A historici, publicisté, umělci, ale i politici, ideologové a propagandisté nejrůznějšího ražení o nich budou po další čtyři století mluvit a psát jako o „sedmadvaceti českých pánech“.

Pravda, ne všichni. Milovníci otřepaných bonmotů se budou snažit zaujmout postřehy v tom smyslu, že páni byli jen první tři popravení, že ne všichni z ortelovaných pánů byli Češi a ne všichni ortelovaní Češi byli páni. Do jisté míry to bude i pravda, ale podstata českého vztahování se k obětem staroměstské exekuce spočívá podle mého názoru v zásadnějších věcech než v pojmových nuancích. Ovšem pro pořádek uveďme, že první tři z popravených byli příslušníky panského stavu (tedy vyšší šlechty), dalších sedm bylo příslušníky rytířského stavu (tedy nižší šlechty) a konečně zbylých sedmnáct bylo příslušníky městského stavu.

Někteří jako hlavní komunikační jazyk preferovali němčinu před češtinou, jiní češtinu před němčinou, další byli bilingvní. Vztah k českým zemím měli všichni. Šlo o součást jejich identity, která se nemusela nutně projevovat prostřednictvím jazyka, ale třeba i tím, že zde měli své majetky, že zde žily generace jejich předků a že přinejmenším část z nich vnímala zodpovědnost za další osud země, jejímiž politickými reprezentanty se cítila být. Mluvit o nich souhrnně jako o „sedmadvaceti českých pánech“ ovšem také není věcná chyba – přinejmenším proto, že všichni ortelovaní byli vskutku pány, nikoli dámami.

Proč si však dnes připomínat událost starou čtyři století a muže, kteří zemřeli dílem za svobodu víry, dílem za svou představu o vztahu stavovské a panovnické moci, když tato témata jsou už dnes většině lidí jen obtížně srozumitelná? Událost

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Esej

Historie

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější