Odpověď nepřijde, čekejte spíše spoustu otázek a podnětů k diskusi, zve na první středoevropské trienále kurátorka
Muzeum umění Olomouc přichází v létě s novým formátem – trienále současného středoevropského umění. Celou druhou polovinu roku bude hostit výstavy, instalace, přednášky, divadla, koncerty a workshopy autorů a tvůrců ze zemí Visegrádské čtyřky, Rakouska, Německa či Slovinska. O tom, co na návštěvníky a diváky v Olomouci čeká, hovořil Deník N s šéfkurátorkou Trienále SEFO 2021 Barborou Kundračíkovou.
„Nenechte se všemi těmi teoriemi zahltit, všechno to komplikovaně jen vypadá. Ve skutečnosti je to hrozně jednoduché,“ vysvětluje šéfkurátorka mezinárodní přehlídky na závěr hodinového rozhovoru. O svých představách, vystavujících umělcích, systémech světa i roli jednotlivce v jeho strukturách by dokázala s nadšením mluvit ještě mnoho dalších hodin.
Různých bienále a trienále jsou na světě stovky a ona se s kolegy snažila tento formát využít na maximum. Hlavním impulzem bylo dodání nové energie dlouholeté snaze Muzea umění Olomouc (MUO), které v rámci programu Středoevropského fóra Olomouc (SEFO) mapuje tendence lokálního umění zejména totalitního období. Trienále má pomoci prověřit a aktualizovat otázky, které si program klade, i postupy, které používá vůči návštěvníkům.
I proto je koncept půlroční přehlídky s podtitulem Universum tolik abstraktní. Olomoucké muzeum se v něm pokusilo pojmout spojení mezi institucí a světem, který pojímá a popisuje. Trienále sleduje způsoby poznávání světa, sdílení osobního universa a hledání nové universality ve středoevropském kontextu. To vše ve třech rovinách – instituce, města a středoevropského prostoru. „Celý program je, stejně jako muzeum, propojen v – doufejme – logických vazbách. Všechny akce fungují autonomně, i v rámci celku,“ ubezpečuje kurátorka.
Zorientovat se v současném umění je náročná disciplína. Proč se má divák zajímat právě o současné středoevropské umění?
Důvodů je samozřejmě mnoho. Žijeme v globalizovaném světě, ale vstupní rámec, ve kterém se orientujeme, je ten středoevropský. Nejen kvůli historii nebo obecným souvislostem, ale také základním smyslovým zkušenostem, počasí, zvukům, pachům, chutím. Chuť je dobrým klíčem k identitě.
Pak je tu to, co středoevropský prostor od zbytku světa odděluje, co jej definuje negativně. Máme teď stejně daleko k Německu i Rusku, přišli jsme o židovskou kulturu, o svou otevřenost. Místo toho jsme vybudovali
