Téma domácí agrese jsem musela pojmout divadelně, aby mi neubližovalo, říká režisérka Žab bez jazyka
Žáby bez jazyka multitalentované filmařky Miry Fornay patří k nejoriginálnějším tuzemským filmům loňského roku. Česko-slovenské drama, které přistupuje k tématu domácího násilí z několika úhlů, bylo letos nominované na České lvy v kategoriích nejlepší film a režie, ale do kin nastoupilo kvůli covidu teprve nedávno.
Hlavním tématem Žab bez jazyka je domácí násilí. Násilí bylo hodně i ve vašem předchozím filmu Můj pes Killer a název vašeho nového projektu Bestie taky nezní mírumilovně. Co vás na násilí tak fascinuje?
Já si násilí jako téma většinou nevybírám, ale často u něj ve filmu skončím. Ale teď ne, teď dělám takový pěkný projekt o Dunaji, poetický dětský příběh Cesta hrdinky. Nikdo v něm neumře a ani v něm nikdo není agresivní. Ale zvláštní je, že o to násilí je zájem! Když grantovým komisím nabídnete čtyři různé projekty, sáhnou po tom nejdramatičtějším. Killer byl hlavně o rasismu, jenže rasismus s násilím souvisí. A Žáby měly být původně o nezdravých vztazích, ale když se do tématu nezdravých věcí ve společnosti pustíte poctivě, vždycky vás to k tomu násilí dovede.
Jak jste v Žábách k tématu domácího násilí přistoupila?
Řekla jsem si, že je hodně filmů o domácím násilí z pohledu obětí, ale že vlastně neznám – tehdy jsem neznala – film, který by se zabýval pohledem agresora. V momentě, kdy si takové prizma vyberete, pochopíte, že děláte nedivácký film, protože na agresorovi nemůže být nic, s čím by zdravý člověk úplně empatizoval. Ale má smysl takový úhel pohledu zvolit, protože se skrz něj dá o tom tématu leccos dozvědět.
V rámci příprav jste docházela na sezení domácích agresorů. Jak to probíhalo?
Byla to terapeutická skupina u evangelické diakonie v Praze na Vinohradech. Lidí, kteří mají problémy a agresivitou, tam chodilo asi patnáct, i ženy. Takoví lidé
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.