Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

30 let od konce okupace: Dramatický příběh zběha sovětské armády, z něhož se stal Čech hrdý jako Rus

Už jedou! Odsun sovětské okupační armády z Československa v roce 1991. Foto: ČTK
Už jedou! Odsun sovětské okupační armády z Československa v roce 1991. Foto: ČTK

Psal se listopad 1990. Bylo jasné, že moc příležitostí k útěku už nebude. Alexej měl štěstí. Potkal slušného českého policistu (tehdy vlastně stále ještě příslušníka SNB), statečného režiséra a faráře, který mu dal čokoládu i jméno. Jak žije hrdina odsunu sovětské okupační armády dnes, v den 30. výročí odjezdu posledního vojenského transportu zpět do SSSR?

Čekal u brány své zahrady, připomínající pohádkové kulisy, s domkem, který pamatuje lepší časy. Ne, moc o setkání se mnou nestál.

„Všechno už jsem řekl,“ reagoval na mé písemné naléhání a opakované žádosti o setkání.

Měl na mysli svůj „bondovský příběh“ okupanta, pak sovětského zběha a nakonec Moraváka, který si zkusil změnit identitu, a tak si vzal příjmení člověka, který ho po útěku ze sovětské posádky v Milovicích skrýval.

Narodil se v březnu 1971 na ruské Sibiři na hranici s Kazachstánem v obci Rynky jako Alexej Kuzevanov.

Do školy chodil ve městě Petuchovo. Byl sovětským pionýrem, pak komsomolcem. V březnu 1989, osm měsíců před naší sametovou revolucí, narukoval do sovětské armády. Poslali ho sloužit do Československa.

Známým se v československé federaci stal jako „ruský zběh“. Při odsunu sovětských vojsk se rozhodl, že on se neodsune. Že zůstane. Dezertoval, několik dní se skrýval, pak požádal o azyl. Dnes je českým občanem. Dvakrát rozvedeným.

Nebyl jediný ruský voják, kterému se nechtělo domů: Maslajev, Abolencev, Zaripov, Naumov… Jako jediný ze všech ale uspěl a dnes žije u nás, mluví skvěle česky a cítí se být Čechem.

 

Alexej Ženatý, slavný ruský zběh, který má za sebou hollywoodský příběh a žije ve své moravské realitě. Foto: Petra Procházková, Denik N

Tím, kdo dal sovětskému občanovi nové jméno i šanci žít podle svých představ, byl farář Českobratrské církve evangelické Daniel Ženatý. Před jedenatřiceti lety se setkal s člověkem, který mu dnes říká „tati“.

Štvanice na „vlastizrádce“

„Měl štěstí, Lexa,“ usmívá se dnes pan farář. „Čeští policisté, kteří ho na útěku náhodou zastavili, se zachovali slušně. Nevrátili ho Sovětům, ale poslali do uprchlického tábora. Tam ho našel režisér Vláďa Kvasnička, a protože věděl, co se děje se sovětskými zběhy, raději ho tentýž den ze zařízení odvezl k sobě domů. I o něm si Lexa nejdřív myslel, že je od KGB. Ale nakonec mu uvěřil a šel.“

Alexej byl třetím známým sovětským zběhem, který během odsunu opustil řady okupační armády. První dva ale dostihla KGB. I proto se Kvasnička i vojín báli. Brzy pochopili, že pražský byt, kde se Alexej ukrýval, se dostal do centra pozornosti sovětských tajných služeb. Pak se jednou na zastávce tramvaje v centru Prahy neznámí muži pokusili – neúspěšně – zatáhnout Alexeje do auta. Musel pryč.

Volba shodou náhod padla na faráře Ženatého z Nového Města na Moravě. „Když mi to řekli, hned jsem souhlasil, ale zapomněl jsem to říct manželce,“ vzpomíná. Měl tehdy tři děti. Hodnou těhotnou ženu, pro strach uděláno a obrovskou trpělivost.

„Přijeli s ‚tím vojákem‘ s mnohahodinovým zpožděním, až večer. Zametali stopy, jezdili sem a tam, kdyby je náhodou někdo sledoval, aby ho setřásli. A předali nám mladíka – ubohý uzlíček. Strašně se bál. I nás. Schovali jsme ho v takové komůrce, která měla neotvíratelné okno až u stropu. Aby ho náhodou někdo nezahlédl.

Vánoce v roce 1992 v rodinném kruhu. Farář Ženatý, jeho čtyři děti a nový syn Alexej. Foto: rodinný archiv Ženatých

V noci křičel. Měl uhnilé konce prstů, protože opravoval tanky, nutili je pracovat bez rukavic a on říkal, že na to měli jediný lék – když se jim podařilo ukrást na štábu kancelářské lepidlo, tak si jím rány ošetřovali.“

Alexej byl měsíc a půl zavřený u rodiny Ženatých. Až v deset večer se pan farář odvažoval vyvést svého „vězně“ do parku uprostřed města. „Byli jen dva lidé kromě mne a manželky, kteří věděli, že se u nás skrývá. Ani dětem jsme neřekli, kdo to je. Měli jsme přesný plán, kudy utíkat a kde ho schováme, kdyby na nás přišli,“ směje se po letech farář, ale tehdy nemohl vědět, jak celá, dosti zběsilá akce dopadne. V napětí žili od listopadu do Vánoc. Pak se Alexej pomalu začal seznamovat se svým novým domovem, vrstevníky, okolím.

Sovětští vojáci sloužící v Československu čas od času dezertovali už od roku 1968. Jediným „úspěšným“ dezertérem je právě Alexej Ženatý.

U armády byl přidělen k dělostřelectvu. Vtloukali mu do hlavy, že Čechoslováci tady sovětské vojáky sami chtěli. Zároveň vojáky strašili, že pokud se ocitnou mimo kasárny, místní je zabijí.

Rozpor mu nešel do hlavy. Začal se ptát politruka a vysloužil si pověst potížisty. V tu dobu už bylo jasné, že pobyt sovětských vojsk se chýlí ke konci.

Utekl v listopadu 1990. Skrýval se u režiséra Kvasničky, později v rodině evangelického faráře Ženatého.

Unikl sovětským důstojníkům, kteří se ho několikrát pokoušeli chytit. Velitel sovětských vojsk generál Vorobjov napsal kvůli němu dopis české vládě, kterou žádal o možnost se s vojínem setkat. Líčil ho jako nebezpečného kriminálníka.

V lednu 1991 udělily československé úřady Alexejovi status uprchlíka, o pár let později občanství.

Alexej je inteligentní, vnímavý, velmi rychle se naučil slušně česky. Pochopil, že Ženatí jsou jeho jedinou šancí, jak přežít. A nejen to. Šancí, jak začít žít jinak. Rozhodl se, že tohle je teď jeho rodina. Tu původní, pokrevní, se snažil vytlačit z hlavy i srdce.

Shazovali mne, protože jsem z Ruska

Alexej dnes říká Ženatým „mami“ a „tati“. Oni jemu „Lexo“. V roce 1997 získal české občanství a změnil si příjmení na „Ženatý“.

Alehej Ženatý se svou českou maminkou Danielou Ženatou v roce 2019. Foto: archiv rodina Ženatých

Spolu jsme se viděli naposledy přesně před 10 lety. Byl tehdy veselejší. Měl plány. Moravská vesnice, kde se usadil, se mi zdála nějak barevnější a on optimističtější. Opravoval tehdy dům, kolem něj pobíhaly trochu brblající žena a dvě krásné dcery.

Teď stojí na stejném místě sám, kočky se mu třou o nohy, stěžuje si na bolavá záda a vysoký tlak. Manželka je pryč, dcery dospěly.

Venkovní sezení z několika kusů polen a starého linolea zapadá do atmosféry zašlých nadějí.

On ale nespokojeně nevypadá.

I když chvílemi jako by potřeboval popsat všechny nespravedlnosti, křivdy, všechnu smůlu, co měl, všechnu nevděčnost a nepřátelství, na které opakovaně naráží.

Má alergii na chrom. Nemoc z povolání. Za sebou infarkt. Je v invalidním důchodu. Ale žádné odškodnění nedostal. Vše prý vinou úředníků, zkorumpovaných, příbuzensky provázaných, vůči „Rusákovi“ nenávistných.

„Zesměšňovali to, shazovali mne. Protože jsem z Ruska,“ má pocit, že Češi se na něj dívali skrz prsty. „Taky mi řekli, ať si jedu žebrat o peníze do Kremlu.“ Má pocit křivdy.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Alexej neumí dělat kompromisy, někteří ho pokládají za věčně nespokojeného a příliš náročného. Co by chtěl? Kdyby se vrátil tam, odkud přišel, kdo ví, jak by dopadl… Ať je rád, mysleli si mnozí, na které během svých žádostí a stížností narazil.

Už v Praze se hádal s úřady, protože mu nabídly nevyhovující byt. Úřady měly pocit, že „ten Rus“ je nevděčník, on argumentoval českými normami. Nejdříve mu prý dávaly „feťácké doupě“, pak zase byt sice krásný, ale s nájmem nad jeho možnosti. Úřednice byly naštvané, Alexej neodbytný.

Vystřídal spoustu zaměstnání, tvrdí, že pracoval víc než Češi, ale stejně to nestačilo.

Nakonec z Prahy odešel.

Tady na Moravě ho mají lidé rádi. Až na některé sousedy, se kterými vede typické vesnické spory.

Banky, od kterých si vzal půjčky, ho prý podvedly, žena opustila. Insolvence málem skončila tím, že se někdejší hrdina stal bezdomovcem.

Byl věčně nespokojený, ale také pracovitý a šikovný. „Lidi mi záviděli. Jak jsem začal stoupat a povýšili mne, byl konec. Jednou mi řekli, že mne nepřijmou, protože vědí, že bych kradl,“ vzpomíná s hořkostí na duši.

Ale zvládl to. Domek mu zůstal. Žena ne. „Přemýšlel jsem, zda jsem vůči ní udělal nějakou chybu…“

A našel jste?

Ne.

Nejste moc náročný na své okolí?

Jen mrtvý nic nepotřebuje. Jsem nespokojený, to ano. Ne jako většina… uprdelistů.

Alexej Ženatý se svým kmotřencem Josefem Ženatým, synem faráře, který ho ukrýval po útěku ze sovětské armády. Foto: archiv Alexej Ženatý

Nutím ho vzpomínat na Rusko. Nejdřív to jde ztuha. Zdá se, že to je minulost, kterou jednou uzavřel, a nevidí důvod, proč se v ní ještě hrabat.

Pak najednou řekne: „Nevím, jestli ještě žije… moje máma. Asi před čtyřmi roky jsem najednou pochopil, že už není. Přestal jsem cítit její energii. Do té doby jsme byli tak zvláštně propojeni. A najednou nic. Tak si myslím, že zemřela.“

Právě Alexejova matka byl poslední člověk, který ho po jeho útěku z armády přesvědčoval, aby se vrátil domů. „Bylo to v roce 1992, když jsem s mamkou mluvil naposledy. Plakala,“ vzpomíná Alexej. „Nechápala, že kdybych se vrátil, hned by mne obvinili z vlastizrady… a pak… Ani teď bych tam nejel. Víte, jaký tam je za tohle trest? Ona mi nakonec řekla, že mi věří a ať udělám, co musím.“

Nikdy už svou původní rodinu neviděl. Ani rodiče, ani dvě sestry a dva bratry. S tátou měl konflikty od dětství, takže ten mu nikdy nechyběl. Snad žijí. Nic netuší ani o své první dívce Jeleně (nazve ji „Lenkou“), kterou měl moc rád a po které se slehla zem.

„Pátrat jel režisér Kvasnička. V 90. letech je navštívil a natočil film Dopis pro Lexu nebo jak se to jmenovalo. Ale Kváša pak umřel a já ten film celý nikdy neviděl. Jen vím, že ségry byly naštvané, asi že jsem jim neposlal kožich (smích). Problémy kvůli mně snad nikdo z nich neměl. Někdo asi i nadával… a máma brečela. Víc nevím. Vždyť je to skoro 30 let.“

Nejpozději od srpna 1968 jsou pro mnoho Čechů Rusové „Rusáci“. I Alexej to často pocítil na vlastní kůži. Ilustrační foto: ČTK

Alexejovi bratři režiséru Kvasničkovi vynadali. Mluvila z nich sovětská propaganda. „My jsme vám jeli pomoct – a vy na nás takhle…“ S nimi by si Alexej už asi moc nepopovídal.

Rusko ho nezajímá, jen někdy a trochu

Dlouho měl Alexej pocit, že ho ruské tajné služby sledují. Že ho snad nikdy nenechají být. Teď už je prý asi 15 let klid. „Kdyby náhodou někdo chtěl ublížit mým dětem, klidně půjdu sedět za vraždu,“ říká odhodlaně.

Asi ho trochu urazím, když se ptám, zda si přece jen něco ruského v sobě uchoval, třeba i nějaký zlozvyk – narážím na vodku…. Jenže on nepije, do hospody nechodí, nekouří. „Babka dělala samohonku, samozřejmě,“ přizná, snad i s trochou hrdosti. „I já jsem v Rusku pil vodku. Kdo by ji neměl rád? Tady ale už ne.“

Pokusím se o vtip: „Rusové prý dokážou udělat alkohol i ze lžíce.“ Ústa se mu roztáhnou do upřímného až nostalgického úsměvu. Hned ale zvážní: „Tak teda ze lžíce ne. Ta má málo cukru přece! Babička to dělala z pšenice, ovsa… aby to byla pořádná vodka. Žádná obyčejná pálenka.“

Babička Alexeje naučila něco z vaření i zdravovědy. „Byla léčitelka! A denně kouřila 40 až 60 cigaret. Bělomorkanal! Znáte to…? Pila jak duha. Vypadala normálně, vitální ženská. A mrzí mne, že si nepamatuju recept na takovou zeleninovou směs, která vám vyčistila dutiny tak, že jste pak půl roku nevěděla, co to je rýma! Šíleně to pálilo. Namočil jsem do toho vidličku a protáhlo mě to…“

Svérázné metody léčby ho přivedly ve třinácti letech k cigaretám. Prý snižují tlak. Ale co měl infarkt, nasadil svou pevnou vůli, na kterou je pyšný, a už si nezapálí. „Prostě si řeknu, že mi to nechutná. A s alkoholem to samý. Jednou za čas půl decky vína. Vodku si už nedám nikdy.“

Rusko už ho nezajímá. Tedy zajímá. Ale spíš z bezpečnostních důvodů. Je Čech. Česky přemýšlí, česky mluví, zdají se mu prý české sny. Je Čechem rád. „Rus zažije v životě mnohem víc bídy než Čech,“ konstatuje a začne přemýšlet o tom, co nás spojuje. Přijde na to záhy. Zavařování marmelád a nakládání okurek. Taky nakládané zelí. A domácí kořalka… „Ale samohonku nepálím,“ řekne Moravák ruského původu.

Jmenuji se po nejlepším sovětském snajprovi Zajcevovi

Cesta k češství byla trnitá. Když dal farář Ženatý svému chráněnci první práci, byl poněkud překvapen.

„Musel jsem ho nějak zaměstnat, tak jsem mu řekl, ať přikládá v kotelně. Jenže on narval kamna a koukal do plamenů. Dřevo na celou zimu ztopil za 14 dnů. A tak to bylo i s některými dalšími činnostmi. Nechci dávat nikomu žádnou nálepku, ale spíš než kvalitní to bylo rychlé. Dal jsem mu předělat světlo. Říkal, že umí všechno. Měl to za 15 minut. Ani si nevypnul pojistky a pod proudem staré kabely vyrval ze zdi. Nové na sebe volně napojil a na jejich konci umístil bimbající se světlo. Přitom Alexej je neuvěřitelně šikovný člověk.“

Mají se rádi. Alexej miluje Ženaté a oni jeho. Odstřihl se od své staré rodiny tak, že to bylo až zarážející.

Michael Kocáb se možná s generálem Vorobjovem neshodli v hudebním stylu, ale odsun vojsk se jim povedl dokonale. Foto: ČTK

Jeho případ byl v letech 1990–1991 známý a zabývala se jím i nejvyšší politická místa. Věděli o něm prezident Havel i velitel odsunu sovětské armády Vorobjov. V lednu 1991 se zdálo, že to nejhorší má Alexej za sebou.

„Je to bezesporu hrdý a poctivý člověk,“ charakterizuje ho farář Ženatý.

Když se zeptám Alexeje, zda zkusí najít alespoň nějaký rozdíl mezi Čechem a Rusem, řekne: „Čechům taky není nic po chuti. Pořád kafrají. Já jsem hrdý na to, že jsem se narodil v Rusku, své mámě. Ta mi říkala – poctivost nade vše. I kdybych měl chcípnout, krást nebudu.“

Jestli je ještě na něco hrdý, pak to je ruská historie. Je to jedna z mála věcí, které jsou mu bližší v ruském podání. A cosi ruského v jeho už počeštělé duši se najednou přece jen ozve.

„Teď jsem trochu zklamaný z České republiky. Češi se moc pěkně naučili překrucovat historii. My svou historii známe dobře. Třeba já se jmenuju po nejslavnějším ruském odstřelovači Alexeji Zajcevovi… Alexej, to mi dali kvůli němu. Vám se teď najednou zdá, že vás osvobodila americká armáda! Nebo vlasovci? Směšné.“

Alexeji se zdá, že se zveličují zločiny Rudé armády. „Neříkám, že nikdo nikoho neznásilnil, ale ne v takové míře! Že by každý voják Rudé armády skočil na první ženskou, kterou tady potkal? A Češi to teď začali vytahovat. Zapomněli, že to Rudá armáda porazila Němce. Ne Američani,“ tvrdí.

Jste na to hrdý?

„Ano! Byl jsem tak vychovaný.“

Sovětští vojáci se „loučí“ s Milovicemi. Foto: ČTK

Domek by potřeboval novou střechu, ale nejdříve musí Alexej splatit dluhy.

Náš rozhovor přeruší sousedka. Ptá se, zda Alexej už opravil ten telefon. Prý ať přijde za chvíli. Další soused čeká na opravený počítač. Tohle Alexej prý umí lépe než leckterý IT servis ve městě.

„On překročil sám sebe mnohokrát,“ vysvětluje farář Ženatý svůj vztah k adoptivnímu synovi. „My jsme se narodili do nějakých podmínek, ale on! Začínal ve srovnání s námi v takovém obrovském minusu! A zvládnul to tak, jak nejlépe mohl. Obstál. Žije ve střední Evropě, má dům a pozemek, je dobrý otec, má skvělé dcery, dokáže všechno opravit. Od rádia přes počítač po mobil. Jednou mi volal a ptá se, zda ho slyším. Že prý v nějakém bazaru prodávali telefon, co původně stojí 20 tisíc, za 800 jako neopravitelný. Tak ho vzal. Než došel za roh, tak mu fungoval. Prý tam byl nějaký studený spoj… Mám ho rád. Žije si svým životem a na to má právo.“

Domů, každý by chtěl…

Podle faráře Ženatého má Alexej na co být pyšný. On sám říká, že žije hlavně pro dcery. Chce jim něco zanechat. Dům bez dluhů. „Aby nedopadly jako já,“ říká.

Konečně se ho odvážím zeptat: A chtěl byste se ještě… třeba jen jednou v životě… podívat domů? Do Petuchova?

Petuchovo je Alexejovo rodné město. Na ruské poměry průměrné velikosti, u nás by 75 tisíc obyvatel bylo lokální metropolí.

Nenaštve se. Spíš zarazí. Najednou je mi jasné, že o tom nepřemýšlí poprvé.

„To víte… jako každej, tak nějak… Vždycky člověk chce. Já si pamatuju, jak to tam bylo hezké. Krásné prostředí. A teď? Barák jako barák, už by snad ani člověk netrefil domů…“

Ani nedutám. Skoro zašeptám: Našel byste ještě váš dům?

„Jo.“ Pak pronese něco, co mi představu o chlapíkovi, který se absolutně odstřihl od své minulosti, od Ruska, od původní rodiny a žije si svůj český život, úplně zbourá: „Vždyť já se na to koukám…“

Jak koukáte?

„Přes internet, ne?! Google mapy ukážou všechno. Ten náš dům vidím, ale zda tam ještě někdo z našich bydlí, nevím. Všichni mají modré střechy… A štve mě, že místo stadionu tam udělali velkoobchod Magnet…“

Pane Ženatý, vy sledujete, co se děje ve vašem rodném Petuchově?

„Ale néééééé. Kdepak. Vůbec… Jen vím, že ve městě žijí čtyři ženské, které se jmenují, jako jsem se jmenoval dřív já, ale není tam ani jedna ze sester. Zkoušel jsem je najít přes ruskou sociální síť VKontaktě. Ale nikoho jsem nenašel…“

Vy pátráte po své rodině!

„No tak trochu pátrám… to jo.“

Litujete toho, co jste před 30 lety udělal?

No, zlato to dneska zrovna není. Ale kdybych se tehdy se svými názory vrátil do Ruska, skončil bych jako Navalnyj. Nelituju, že jsem zůstal tady. Mám tady svou rodinu, svého otce a mamku. I když mi nadávají, že jsem pořád nespokojený, je to moje rodina.

Zdáte se mi takový… smutný…

„Smutný? A k tomu jste dospěla jak? Jak to říká Svěrák: Já nejsem smutný, já tak jenom vypadám. Vždyť já jsem normálně veselý člověk.

A co ve vás vlastně zůstalo ruského? Co my Češi třeba nemáme…

Já jsem hrdý. Hrdost nemáte.

Denní přehledy aktuálních informací, výběr nejzajímavějších článků nebo celé články z vybraných témat. Aby vám během léta nic důležitého neuteklo, využijte možnosti odebírat newslettery Deníku N přímo do vašeho e-mailu. Odběr si jednoduše nastavíte ve vašem uživatelském účtu.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Historie

Rozhovory

Rusko

Česko, Svět

V tomto okamžiku nejčtenější