Jak vzpomínat na zemřelé, aniž se stanou obrazem, do něhož promítáme sebe?
Internet mění způsob, jak mrtví zůstávají v našich životech. Již nemáme jen portréty, fotografie, úřední doklady, rukopisné památky či tělesné pozůstatky, ale i veřejně přístupné stopy na internetu od nahodile roztroušených fotografií přes webové stránky až po profily na sociálních sítích. Mění se tím něco na způsobu, jak žijeme s mrtvými?
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Australský filozof Patrick Stokes se dlouhodobě zajímá o otázky smrti a osobní identity: Lze považovat posmrtnou přítomnost na internetu za formu přežití? Pokud ano, kdo je tím, kdo přežívá, když po zemřelém zůstává například profil na sociální síti? Filozofie byla vždy „pomalu se pohybujícím zvířetem“, které nemůže konkurovat rychlosti, s níž se odehrávají proměny digitálních technologií. Kniha Petera Stokese však dokládá, že setkání mezi pozvolným časem filozofie a překotným časem technologií je možné.
Již nejméně dvacet let probíhá loučení se zesnulými rovněž v online prostoru. V roce 2014 dokonce časopis Slate formuloval pravidla pro „Twitter Grief“, formu online truchlení, která tehdy již pár let fungovala. Streamování pohřebních shromáždění v době koronavirové pandemie lze vnímat i jako součást obecnější tendence, která dle Patricka Stokese narušuje obvyklou představu, podle níž je smrt v
