Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pokazit se může cokoliv, říká lékař a šéf intenzivní péče z Motola, který radí ministerstvu s covidem

Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

V nejtěžších chvílích pandemie koordinoval Tomáš Vymazal převoz pacientů mezi intenzivními lůžky v Praze, po odchodu náměstka ministra zdravotnictví Vladimíra Černého převzal starost o lůžkové kapacity v celé republice. Od května sedí tento přednosta kliniky intenzivní medicíny v Motole také v takzvané klinické skupině, která ministerstvu zdravotnictví radí, jak dále postupovat proti pandemii.

V obsáhlém rozhovoru dává nahlédnout do svého přemýšlení o covidu a vzpomíná i na kritické momenty pandemie.

Situace se teď zdá být příznivá, co by se mohlo pokazit? Na co je potřeba dát si pozor?

Pokazit se může úplně cokoliv. Nástup koronaviru loni na jaře ukázal, že i když si myslíte, že jste v bezpečí, obklopená blahobytem, máte zdravotnictví, které funguje, oblečení a jídlo, děti chodí do školy, ta bublina se může lusknutím prstu změnit a najednou čelíte nečekaným situacím. Pak je dobré mít struktury, lidi a mechanismy, které začnou v daný okamžik fungovat a mohou nás ochránit nebo minimalizovat nebezpečí. Jako jediné pozitivní se podle mě ukázalo, že máme robustní zdravotnictví. Že náš systém zdravotní péče je opravdu dobře nastavený, a to ještě zásluhou předlistopadové éry, jejímž zastáncem nejsem. Možná někde předimenzovaný. Nikdy se nestalo, že by začaly chybět ventilátory.

Co se tedy může pokazit?

Mluví se o mnoha mutacích. Je otázka, jestli budou agresivnější nebo méně agresivní a jak si budou rozumět s očkováním a protilátkami na covid, který si drtivá většina národa prodělala.

V tomto ohledu vůbec nechápu, proč je slovo promořování považováno za něco nemravného, neslušného, nežádoucího. Naopak si myslím, že je to stejně legitimní nástroj k získávání protilátek jako nechat si to píchnout do ramene. Když má někdo v rodině jakoukoliv dětskou nemoc, strká to druhé dítě k tomu nemocnému, ať si třeba plané neštovice prodělá co nejdřív. Je to normální přirozená cesta získávání protilátek.

Doc. MUDr. Tomáš Vymazal, Ph.D., MHA, je přednostou kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní péče 2. lékařské fakulty UK a Fakultní nemocnice Motol. Působí ve dvou pracovních skupinách ministerstva zdravotnictví, jež jsou součástmi Centrálního řídícího týmu pro covid-19: jednak je předsedou Národního dispečinku lůžkové péče, jednak členem Klinické skupiny.

U covidu je to ale velmi riskantní způsob, zvlášť u ohroženějších lidí…

Je a není. Ne každý člověk reaguje na tentýž podnět stejně. I když deset lidí ve stejném stavu onemocní stejným původcem, průběh jejich stonání v nemocnici bude jiný. Každý jsme nastavený jinak, ukazuje se to i teď – někdo po covidu neměl protilátky, jiný neměl žádné příznaky a má mnohonásobné množství protilátek, než je jakási uznávaná dolní hranice. Jsou lidé, kteří po druhé dávce očkování nemají protilátky žádné. Je vidět, že náš imunitní systém nějak funguje a nedá se to žádným matematickým modelem spočítat – jsme živý organismus složený z 10 milionů obyvatel.

A další nadcházející rizika kromě mutací?

Jak se bude virus chovat. Jestli tady s námi bude v nějaké podobě pořád a bude takto agresivní, nebo zda se stáhne jako jiné viry, které jsou tady, jsou detekovatelné, ale v zásadě neškodí. Za loňský rok třeba byly velmi sporadické výskyty jakýchkoliv chřipkových virů. Připomeňme často zmiňovanou epidemii španělské chřipky – ten název má proto, že o této nemoci začali jako první naplno referovat Španělé, takže to vypadalo, že mají nakažených nejvíc. Stejně tak je to tady.

Jak to myslíte?

Média jsou na jednu stranu fajn, ale musím říct, že v počátku pandemie předvedla něco bezprecedentně strašného. Přinášela informace, které reálně děsily lidi. A ještě vytvářela obraz, že je u nás epidemie horší než kdekoliv jinde. Přitom když srovnáte data, ať už v rámci Evropy nebo z jiných zemí, nakonec i když si očistíte data z New Yorku, vychází vám, že mortalita a počet nakažených versus nemocných lidí byly stejné a počet nakažených versus těch, kdo byli v nemocnici, byl zhruba stejný.

V Česku měl v průběhu celé pandemie zhruba jeden z deseti nakažených nějaké příznaky a z těchto lidí pak jeden ze sedmi, kterým něco bylo, skončil v nemocnici. Ve finále se počet těžkých případů pohyboval pořád kolem 20 procent. Z toho zlomek lidí umřel.

Ale onemocnělo mnoho lidí…

Ano, proto, že se nakazilo tak velké množství populace, byla ta relativně malinká čísla úmrtnosti v součtu veliká. Ale když si opět ta čísla očistíte od těch, kdy to virus opravdu způsobil…

Kdy to virus opravdu způsobil?

Člověk, který byť třeba základně nemocný, obézní, normálně fungoval a dostal koronavirovou pneumonii, na niž umřel, je jasná oběť. Ale pak byla hromada takových, kteří onemocněli v nemocnici nebo si nákazu do ní přinesli a neměli příznaky koronavirové pneumonie. Ale umřeli na to, že jim bylo 90, 85, byli to zdevastovaní pacienti. Krvácení do hlavy, infarkty, těžké záněty, sepse, urosepse od vylučovacího ústrojí. Nebo to byli pacienti, kteří někde spadli a měli zlomeniny krčku.

Vznikla skupina lidí, která analyzuje zhruba 4000 listů o prohlídce zemřelých. Tvoří ji asi deset lidí, mně prošlo rukama 400 listů.

Máte tedy neformální skupinu, která analyzuje úmrtní listy?

Byl to původně požadavek ÚZIS (Ústavu zdravotnických informací a statistiky, pozn. red.). Protože novináři se pořád ptali, jestli všichni ti lidé ve statistikách umírají na koronavirus, nebo ne. Takže se udělala tato analýza a vypadá to, že na covid umřelo zhruba 70 procent z těch, kdo jsou vykazovaní v oficiálních statistikách jako oběti covidu. Čímž to vůbec nebagatelizuji, je to hodně.

Je to pořád přes dvacet tisíc lidí…

Jistě, když se od toho odečte normální úmrtnost, což je 110 nebo 120 tisíc lidí v Česku ročně, bez covidu, pak vám z toho vyjde, co covid způsobil. Není to úplně zanedbatelné, ale ve srovnání s okolními zeměmi je to všude zhruba stejné.

Dlouhodobý roční počet úmrtí se v Česku pohybuje kolem podle údajů Českého statistického úřadu kolem 110 000. V roce 2020 zemřelo 131 500 osob. V prvních osmnácti týdnech roku 2021 zemřelo 59 336 osob, průměr let 2011 až 2020 za stejné období činí 40 575, jde tedy o dalších 18 761 úmrtí nad průměr.

Ale pořád tady máme ochranu veřejného zdraví, zájem na tom, aby bylo co nejméně lidí nakažených, protože nemoc může přinést další komplikace. A řadu důkazů, že intenzivní péče byla přetížená, zvlášť ve vrcholech začátkem roku. Vzhledem k té promořenosti populace se nedá úplně říct, že jsme tu pandemii zvládli, ne?

Záleží, co míníte slovem zvládnout. Přežili jsme to. Zdravotnický systém, zdravotníci i veřejnost to dali. Strašlivě nám pomáhá počasí, úplně stejně jako loni se ukazuje, že v létě virus není aktivní a nedaří se mu. Ale pokud hodnotíme obří díry v rozpočtech, řadu populistických prohlášení a to, že jsme byli zemí, kde byly děti nejdéle mimo školu… Proč? V Tescu jste se mačkat mohla, ale nakupovat s rouškou a odstupem v knihkupectví vedle nešlo. To prostě nedává smysl.

Jestli se něco mohlo udělat lépe? Po bitvě je každý generál.

Ale je dobré to vědět a pro příští případy se na to připravit…

Ano, na podzim začne být virus trošku silnější než teď, objeví se nové

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Covid-19

Rozhovory

Testování

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější