Deník N

Dětem jsem nikdy nelhala. Strach je cesta do pekel, říká „máma undergroundu“ Dana Němcová

"Člověk byl ve shodě sám se sebou a nebyl sám. V tom byl půvab celého společenství, které se rozhodlo v normalizaci pro odpor," říká Dana Němcová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Člověk byl ve shodě sám se sebou a nebyl sám. V tom byl půvab celého společenství, které se rozhodlo v normalizaci pro odpor,“ říká Dana Němcová. Foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Před třiceti lety „oslavila“ narozeniny v policejní cele, pětaosmdesátiny si však užila svobodně, ve společnosti své rozvětvené rodiny. Psycholožce Daně Němcové se říká „máma undergroundu“, patřila mezi první dámy českého disentu. Poprvé v životě žije sama, ale osaměle se rozhodně necítí. Vzpomíná na dětství a komplikovaný vztah s rodiči, na svou „s ničím nezaměnitelnou“ lásku Jiřího Němce, na život pod odposlechy, tragickou ztrátu dvou dětí, ale i porevoluční paradoxy a na práci s uprchlíky. „Vím, co umí s lidmi udělat xenofobie, to je strašně nebezpečné. S lidmi, kteří mají strach, je snadné manipulovat,“ říká v rozhovoru pro Deník N.

Nedávno jste oslavila půlkulaté narozeniny. Užila jste si to? Slavíte ráda narozeniny?

Mám ráda život a setkávání lidí, a pokud narozeniny znamenají potvrzení, že jsem ještě živá, a jsou příležitosti k tomu, aby se lidi sešli, těší mě to. Od dětí jsem dostala oslavu a nábytek, třeba tuhle pohovku a křesla, na kterých se tady můžu povalovat a také přijímat návštěvy.

Po půlstoletí jste opustili legendární byt v Ječné ulici, někdejší centrum undergroundu. Proč?

Bylo to tam už neúnosný. Ten dům byl neudržovaný, majitel se o něj nestaral, nakonec ho prodal. Já prchla krátce předtím. Šťastnou náhodou nebo řízením božím jsem našla tenhle byteček, v domě, kde bydlí už moje dcera. Cítím se tu dobře, v bezpečí, pan domácí je fantastický, o dům se stará. Mám spojení s centrem, ale zároveň zůstávám trošku stranou, mám výhled na Vltavu. Nádhera.

Nestýská se vám po Ječné?

Vůbec. Lidi si mě najdou, o nic jiného nejde. Ječná se mi opravdu znechutila. Musel to kdysi být krásný secesní dům, ale byl zdevastovaný, už když jsme v něm získali byt. A dům chátral víc a víc a vyprazdňoval se. Odcházeli i ti milí sousedé, kteří nás tam trpěli za dob, kdy jsme byli pod estébáckým dohledem. Už mi to tam nedávalo smysl. Taky jsme už nepotřebovali tak velký prostor. Dřív nás vždycky z hospody vyháněli, dneska se můžeme sejít, kde chceme, možností je fůra. Historie toho bytu je bohatá, ale je to historie. Člověk žije dál.

Zmínila jste vaše sousedy. Musím říct, že mě fascinuje, že jste v baráku měli lidi, kteří s vámi drželi, nepodráželi vás, neudávali…

Ano, bylo to až neuvěřitelné. Dole v přízemí měli kutloch estébáci, nahrávací studio. Náš byt byl prolezlý „štěnicemi“. Ale spoluobčani, kteří bydleli s námi v tom domě, se projevovali solidárně a statečně, dokonce i jednou při domovní prohlídce. Estébák po mně chtěl klíč od sklepa, povídám, že nemám. Tak řekněte sousedům, ať vám půjčí klíč od sklepa, říká estébák. Já ho nepotřebuju, jestli ho potřebujete, oslovte je vy. A ti dva chlapi mě pak táhli s sebou po tom baráku a zvonili ode dveří ke dveřím a chtěli klíč od sklepa. Nikdo neměl!

Krásný. Zmínila jste odposlechy. Jak si člověk zvykne na to, že je každé jeho slovo nahrávané?

My jsme si řekli, že všechno děláme veřejně, hráli jsme si na legalitu. Podle ústavy, podle mezinárodního práva jsme nedělali nic nezákonného, i když nás soudili za podvracení republiky a nevím za co všechno. Počítali jsme s tím, že nás slyší. Jen když bylo potřeba si říct, kde se něco bude konat, tak jsme si napsali papírek.

Ale mělo to i výhody. Jednou přišel člověk, kterého donutili podepsat spolupráci. Vydíráním. Přišel nám to říct s tím, že to nesmí nikomu říct. A já nahlas povídám:

Rozhovory

V tomto okamžiku nejčtenější