Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Samizdatové lidovky – hvězdný okamžik české žurnalistiky. Na jejich zesnulého spoluzakladatele vzpomínají Rychetský, Rakušanová, Veis a další

Rudolf Zeman (vlevo) v redakci obnovených Lidových novin, Václavské náměstí, 1990. Na snímku zprava paní Tigridová, Jiří Ruml a Dušan Kubálek, předseda Společnosti LN, která byla prvním vydavatelem deníku po roce 1989. Foto: Zdeněk Merta
Rudolf Zeman (vlevo) v redakci obnovených Lidových novin, Václavské náměstí, 1990. Na snímku zprava paní Tigridová, Jiří Ruml a Dušan Kubálek, předseda Společnosti LN, která byla prvním vydavatelem deníku po roce 1989. Foto: Zdeněk Merta

V noci ze čtvrtka na pátek zemřel Rudolf Zeman, v 60. letech rozhlasový novinář, jeden z prvních signatářů Charty 77, a především člověk, který spolu s Jiřím Rumlem svým jménem v posledních dvou letech totality zaštítil první novodobé nezávislé médium u nás, samizdatové a ilegálně kolportované Lidové noviny. To oběma v roce 1989 vyneslo vazbu v ruzyňské věznici, kam si pro ně v listopadu přijeli kamarádi a přivezli je přímo na pražskou Letnou, kde tehdy probíhala největší protirežimní demonstrace.

Ihned poté začali spolu s dalšími spolupracovníky z disentu dávat dohromady redakci, která měla začít vydávat Lidové noviny legálně (autor textu měl to štěstí, že mohl být u toho). Už v prosinci vyšly v jednorázovém několikasettisícovém nákladu, který se rozdával prakticky jen v Praze a některých dalších městech. Byl okamžitě rozebrán.

Rudolf Zeman v nich nejdříve působil jako ředitel Vydavatelství LN, po zvolení Jiřího Rumla do Federálního shromáždění vedl z pozice šéfredaktora – v té době již deník – Lidové noviny. Rudolfu Zemanovi bylo na jaře 82 let.

Na svého kolegu z rozhlasu, disentu, obnovených Lidových novin i mnohaletého kamaráda do posledních dnů jeho života vzpomínají přátelé.

Pavel Rychetský, předseda Ústavního soudu, v 60. letech rozhlasový novinář. Do samizdatových LN psal sloupky pod pseudonymem Jurist.

Od pádu totalitního režimu již uplynulo téměř 31 let, ale přesto se k době, eufemisticky nazývané normalizací, často vracím. V našich vzpomínkách je totiž spojena se zvláštním společenstvím lidí, které spojovalo přátelství a podobný osud v dobách „pražského jara“. Po okupaci naší země Brežněvovým imperiálním zásahem byli vyhnáni z rozhlasu do kotelen anebo k mytí výloh.

Ze společenství rozhlasáků a mých přátel, kteří

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Média

Nekrolog

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější