Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Jak zajatci středoasijské pouště přispívali ke vzniku republiky: Češi letí oživit památku dávných krajanů

Důstojníci z českých a slovenských oblastí rakousko-uherské monarchie ve Skobelevu (dnešní Ferganě). Foto: archiv Radima Chrásta
Důstojníci z českých a slovenských oblastí rakousko-uherské monarchie ve Skobelevu (dnešní Ferganě). Foto: archiv Radima Chrásta

Role československých legií ve vzniku samostatného Československa je dostatečně známá. Léta ale zůstával bez povšimnutí příběh krajanů, které válečné a revoluční peripetie uvěznily na příslovečném konci světa v oblasti středoasijského Turkestánu. Česko nyní vysílá delegaci, která má na uzbeckém území ukázat, že na své mrtvé nezapomíná.

Devítidenní výpravu armádním airbusem, která navštíví Bucharu, Taškent, Samarkand i další uzbecká města, oficiálně vede místopředseda Poslanecké sněmovny Tomáš Hanzel (ČSSD).

Její zorganizování je ale i dílem řady spolků včetně Československé obce legionářské a Spolku pro zachování odkazu českého odboje. Účastní se jí historici z Česka a Slovenska i zástupci českého ministerstva obrany.

Prakticky zapomenutý příběh rodáků z území budoucího Československa začal na bojištích východní fronty první světové války. Když na jaře 1915 kapitulovala Rusy obléhaná pevnost Přemyšl, dostalo se do zajetí 120 tisíc jejích obránců – hodně z nich bylo z českých zemí.

„To byl největší příliv zajatců (do Uzbekistánu, pozn. red.). Ruské zajatecké tábory v evropské části Ruska byly přeplněné, zajatce převáželi do Turkestánu, do vyprázdněných kasáren, protože tamní pluky byly na frontě. Je to poznat i z adres zajatecké pošty,“ řekl Deníku N spoluorganizátor výpravy Radim Chrást.

Zajetím ale příběh odhadem čtyřiceti tisíc československých zajatců v podstatě pořád začínal. Ruské vlaky je dovezly do pouštní krajiny, kde v zimě třeskutě mrzlo a v létě zdejší polopouště sálaly vedrem. Někteří zajatci – například Češi s pověstí, že se vzdali dobrovolně – měli i poměrně uvolněné podmínky. Tamní zajatecké tábory byly na míle, nebo spíše versty, vzdálené představě zadrátovaných ohrad, odkud není úniku.

Co Čech, to muzikant? Snímek hudebníků z řad zajatců v Samarkandu z roku 1916. Foto: archiv Radima Chrásta

Z Turkestánu (historické oblasti východně od Kaspického moře až k hranicím Mongolska) totiž stejně nebylo jak uniknout. Pouštěmi by se člověk pryč nedostal a železnice byla jako klíčová spojnice s civilizací dobře střežená.

„Pro posádky, které musely zajatce živit, bylo ulehčení, když pracovali. Například lékař Bedřich Opletal se v zajateckém táboře dostal do

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Historie

Střední Asie

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější