Stanfordský profesor: Kdyby nepadl Řím, oráme ještě na poli a umíráme mladí
„Kdyby Římská říše přetrvala nebo kdyby ji vystřídala podobně panovačná mocnost, pravděpodobně bychom stále orali na poli, většinou žili v chudobě a často umírali mladí,“ píše v eseji historik Walter Scheidel.
Na říši, která zanikla před více než 1500 lety, je starověký Řím dodnes pozoruhodně přítomný. Přibližně jedna miliarda lidí mluví jazyky odvozenými z latiny, římské právo formuje moderní legislativu a římská architektura se dodnes často napodobuje. Křesťanství, které říše přijala na svém sklonku, zůstává nejpopulárnějším náboženstvím na světě. Všechny tyto trvalé vlivy však blednou v porovnání s nejdůležitějším dědictvím Říma: jeho pádem. Kdyby se jeho říše nerozpadla nebo kdyby ji nahradil podobně mocný nástupce, nezrodil by se moderní svět.
O události oplakávané prakticky od chvíle, kdy k ní došlo, se takto obvykle nepřemýšlí. Na konci 18. století ji britský historik Edward Gibbon ve svém monumentálním díle Úpadek a pád říše římské (1776–1788) označil za „největší, možná i nejstrašnější scénu v dějinách lidstva“. Na její vysvětlení padly celé cisterny inkoustu. V roce 1984 německý historik Alexander Demandt trpělivě shromáždil celých 210 různých důvodů zániku Říma, které byly postupně předloženy. Záplava knih a článků nepolevuje: naposledy se začalo argumentovat nemocemi a klimatickými změnami. Nezasloužila by si takovou pozornost jen katastrofa prvního řádu?
Je pravda, že pád Říma měl značný dopad, přinejmenším v