Duše jako pouťový balonek, který rychle splaskne. Na Pixarovku to je trochu málo
Nový snímek studia Pixar Duše se ambiciózně natahuje po „královském“ tématu – smyslu života. Do tradičně vypiplané formy a spousty legrácek balí v podstatě jen dvě slova: carpe diem. Stačí to?
Jak velí pixarovská tradice, i před Duší v kinech běží krátký předfilm. Snímek Doupě nám říká, že si máme pomáhat, respektive že se nemáme stydět pomoc přijmout; na šest minut je to akorát. Poselství celovečerní Duše ale není o moc komplikovanější, nejednoznačnější nebo skrytější: nemáme se bát žít. Zní to banálně? Dětskému publiku asi ne, ale dospělý divák by na půldruhahodinové stopáži možná čekal přece jen trochu víc. A byl by celkem v právu. Duše je totiž rodinný film v tom smyslu, že chce zabavit jak děti, tak i jejich rodiče, a dotýká se proto mimo jiné témat jako krize středního věku nebo pracovní vyhoření.
Dospělák by byl v právu i proto, že animované snímky včetně těch od Pixaru jsou schopné komplexnější myšlenky unést. Mezi takové patří i předchozí filmy hlavního scenáristy a režiséra Duše Petea Doctera Vzhůru do oblak (2009) a V hlavě (2015). Z toho prvního Docter tentokrát recykluje motiv věkově nerovného páru a téma (ne)plnění si životních snů, ze druhého přebírá zamyšlení nad tím, co určuje a ovládá naše povahy a chování. S tímto základem se však autor vydává o poznání snadnější cestou.
Pan učitel na houbách
Duše začíná u učitele hudby Joea Gardnera, který