Ještě nedávno soud dovozoval, že bez vyvrcholení není znásilnění. Teď už jsme dál, říkají právníci, kteří pomáhají obětem
„Nejsme v ideálním světě. Ne každá oběť kope, škrábe, kouše, utíká a hned běží na policii,“ říkají právníci Veronika Ježková a David Oplatek, kteří se v rámci organizace proFem věnují sexuálnímu násilí. S Deníkem N mluvili o tom, proč tak často padají za znásilnění podmínky, proč není vůle měnit zákon i jak se během let mění chápání toho, co znásilnění je.
Kdy naposledy jste u soudu řešili znásilnění?
David Oplatek: Před dvaceti minutami. Případů domácího a sexuálního násilí mám desítky a teď jsem podával v jedné věci odvolání. Pachatel byl odsouzen k relativně přísnému trestu, dostal 8,5 roku jako souhrnný trest. Sedí dohromady už asi 30 let, pustili ho z vězení a zneužil důvěry jedné třináctileté dívky, které nabídl pomoc. Šla k němu na ubytovnu a tam ji znásilnil. Ona utekla. Když pak po nějaké době jela s mámou metrem a tam ho potkala, zavolaly policii. Odvolal se jak on, tak my.
Osm a půl roku není úplně málo. Proč jste se odvolávali?
DO: Ta dívka měla už předtím velmi vážné psychické problémy. Znásilnění tomu nepřidalo, ale dle znaleckých posudků se nedá říct, že 80 procent měla předtím a 20 udělalo znásilnění. Nedá se to kvantifikovat a soud k tomu dle mého názoru přistoupil nesprávně. Požadovali jsme 200 tisíc korun jako nemajetkovou újmu za prožité duševní útrapy, a oni nepřiznali nic.
Jste ale spokojení s uděleným trestem? Většinou se říká, že za znásilnění padají nízké tresty.
DO: Musíme si uvědomit, že tohle bylo provedeno brutálně a
