Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Nahoře má každý krok váhu nebe. A zoufání bere energii, říká horolezec Holeček po dramatu na Baruntse

Kamerové záběry z výstupu na Baruntse. Zdroj: Marek Holeček
Kamerové záběry z výstupu na Baruntse. Zdroj: Marek Holeček

Čeští horolezci Marek Holeček a Radoslav Groh dosáhli vrcholu himálajské sedmitisícovky Baruntse. Po prvovýstupu je ale čekalo drama v podobě čtyř nocí, po které je těsně pod vrškem hory uvěznil uragán a vánice, v nichž nešlo udělat krok. Už se ale dostali do Káthmándú a plánují cestu domů. „Výstup je totální průšvih. To se vědělo, proto to taky nebylo vylezené,“ líčí v rozhovoru pro Deník N Marek Holeček.

Už jsem vám to psal před pár dny, ale ještě jednou vám i Rado Grohovi blahopřeji, že jste dole. A rovnou se zeptám, nakolik se vám to přání po sestupu z Baruntse už oposlouchalo…

Je to otázka cíle, s jakým člověk leze. Já to dělám proto, že mě to baví, našel jsem si svou cestu, životní obsesi, která mi přináší radost. Všechny ty projevy poplácání po zádech, i profesní, jsou příjemný, ale ve finále se všechno zají… Ale zase to je součást koloběhu, šoubyznysu, který mi dává klidnou cestu životem. Můžu dělat, co chci, uživí to mě i mou rodinu, můžu si plnit sny. Kdybych měl bohatou tetu a mohl jsem si vybrat, tyhle ostatní věci si odpustím a budu dělat, co mě baví – ale nemám.

Jste rád, že lidé jsou rádi, že jste se z Baruntse ve zdraví vrátili?

Je zajímavé, že to, co vypadá čistě sobecky – ta činnost nemá přímou efektivitu, že bych z toho postavil barák nebo něco podobně viditelného –, i přesto lidi nějakým způsobem zajímá. Dokážou si to přenést do svého běžného života, kde si plní vlastní sny… Ono to má nějaký význam, hloubku, důležitost, bylo by to na dlouhé povídání, koho co motivuje. Ale vím, že nejsem první generace, přede mnou byly další, které táhly tu svou káru představivosti, dovedností, schopností ty věci realizovat. Ale to je ve všem lidském konání.

Jo, jsem rád. Někdy je toho až moc, ale nemůžu říct, že bych nebyl rád.

I když se my novináři často sletíme až v situaci, kdy nastává drama?

Hele, my se vzájemně potřebujeme. Ty vztahy se nevytvořily náhodně. Informování novinářů, knížky, když se pak píšou, to je součást důležitého předávání informací. Naučili jsme se to v pradávnu, funguje to, nic lepšího zatím není.

V jakém zdravotním stavu jste se z vrcholu a nedobrovolného několikadenního bivaku nahoře vrátili? Kromě toho, že z fotek víme, jak jste pohublí.

Součástí tohohle vydávání energie je, že člověk přichází o svalovou hmotu. Daleko víc než někde na Tour de France, kde si můžete odpočinout. Tady o ni přicházíte a nedá se z toho vlaku vystoupit.

Tlačí nás ty nejhorší přírodní podmínky, chlad pod dlouhodobou zátěží, která nekončí ani v momentě, kdy si vykopeme místo v ledové stráni, abychom se tam posadili, přespali. Ten výdej je extrémní, není možné sílu doplňovat, regenerovat, naopak, pořád jen ztrácíte. Čas je natolik intenzivní, že každý den je třeba minus kilo svalové hmoty, což je něco neuvěřitelnýho. Ale taky je to něco, na co jsme zvyklí, trénovaní psychicky i fyzicky.

Všichni se vždycky obávají, že se horolezci vrátí s omrzlinami, problémy s dýcháním… Tohle se vám vyhnulo?

Ono se s tím počítá vždycky, že se troškou namrzne. Byli jsme tam deset dní lezení nahoru a dolů. To tělo prostě ty povrchové omrzliny má, jasně, mám nateklé ruce, nohy, ale to odezní. Namrzlý obličej, pak ty plíce… není se čemu divit, když do sebe člověk žene minus čtyřicet stupňů, to úplně spálí hrtan.

Když jsem se vrátil z kopce, nemluvil jsem, nebyl jsem schopný vydat ze sebe ani skřek. Tělo se ale strašně rychle regeneruje a dává do pohody. Počítá se s tím, že když lezete do míst, kde je zima, jsou s tím spojené prvky, které nelze „očůrat“. Mohl bych se obléct do „skafandru“ s kyslíkovou maskou, jak se leze na Everest, ale o to mi vůbec nejde. To nemá nic společného s tím, co chci dělat…

Horolezci Marek Holeček a Radoslav Groh vystoupili 25. května dosud neprostoupenou a velmi náročnou severozápadní stěnou na nepálský vrchol Baruntse (7162 metrů). Těsně pod vrcholem se k extrémně obtížnému terénu přidalo i špatné počasí, kvůli kterému v sedmitisícové výšce čtyři dny bivakovali. Sestupovali po silném sněžení lavinovým terénem, z horského sedla je pak vyzvedl vrtulník.

S tím, jak lezete.

… být odlehčenej, pohyblivej, být nějakým způsobem výkonnej.

Všechno se dá

To už proniklo i mezi širokou populaci, že na Everest se stojí fronty a leze se tam úplně jinak než před třeba 20 lety.

V podstatě, ale nechme každému jeho cíl, sen. Ať se tam ti lidi hrnou, když si to užijou. Lezlo se na čtrnáct osmitisícových kopců, to bylo dávno vyřešeno, ještě v úplně jiném duchu protagonistů, kteří tehdy lezli. Stačí, když vylezete na jakýkoliv kopec tady, na Baruntse, ale i na další, a na vršku vidíte tisíce vršků kolem. Je to otázka představivosti a dovedností – co dělat dál. To je můj pohled. Ale negeneralizuju, ať si každý vybere, jak chce lézt, s jakou motivací.

Ocituju, co jste napsal k výstupu na Baruntse: „Dvoukilometrová stěna končící v 7100 metrech. Průserem vonící, hovadská, nevyzpytatelná.“ Asi nejstručnější možný popis. Čím se ta hora vyznačuje?

Já mám úctu ke svým cílům, přistupuju k nim s velkým respektem. Dlouhodobě si připravuju, jak by to mohlo jít, hledám ty skulinky, jak by bylo možné potichu projít – příroda je neuvěřitelně silná, tak aby mě nezahlušila. To slovo potichu je synonymum pro „být schopnej to nějakým způsobem zrealizovat“. Cíl v sobě musí mít něco jako sex-appeal, aby

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko, Sport

V tomto okamžiku nejčtenější