Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Masakr v Postoloprtech: Na hrobech tisíců Němců se hraje tenis a stojí sídliště

„Všem nevinným obětem postoloprtských událostí května a června 1945.“ Květiny u pamětní desky prý nikdy nevydrží dlouho. Foto: Barbora Šturmová
„Všem nevinným obětem postoloprtských událostí května a června 1945.“ Květiny u pamětní desky prý nikdy nevydrží dlouho. Foto: Barbora Šturmová

Jeden z největších poválečných masakrů Němců se odehrál na začátku června 1945 v Postoloprtech na Lounsku. Podle dokumentů uložených v archivech a svědectví pamětníků je vraždili českoslovenští vojáci. Severočeské městečko se dodnes s pohnutými událostmi zcela nevyrovnalo a oběti dostatečně neuctilo.

Dvaapadesátiletý Ladislav Šturma nehybně leží v kupce slámy v sousedově stodole. Ani nedutá, sebemenší nápadný pohyb by ho mohl stát život. A nejen jeho. Je konec dubna 1945, a i když se už schyluje ke konci války, nacisté stále popravují.

Ve vedlejším domě má manželku a tři malé děti, nejmladšímu jsou tři roky. Šturmu tam hledá gestapo. Už potřetí od té doby, co utekl. Celé dny tráví v úkrytech v lese nebo ve stodole a večer se vrací domů za rodinou. Čeká, až válka definitivně skončí, aby mohl začít žít.

Šturmovi se před několika dny podařilo s bratry Františkem a Václavem uprchnout z pracovního tábora pro míšence prvního stupně v Postoloprtech, kde nacisté věznili nejen poloviční Židy, ale i manžele Židovek a válečné zajatce. Bratři byli vězněni od dubna 1944, protože měli matku židovského původu, která zemřela rok předtím v Terezíně.

Spolu s dalšími vězni stavěli letiště v Žatci. Při bombardování se některým vězňům podařilo uprchnout. „Táta říkal, že to tam zase tak hrozné pro míšence nebylo, nějaký obrovský hlad neměli, mohli si dokonce i opéct brambory. On ale bojoval v první světové válce v Rusku, takže byl na extrémně špatné podmínky zvyklý,“ říká jeho syn Miloslav.

Ladislav Šturma s manželkou a synem v roce 1941. Jako židovský míšenec skončil v internačním táboře v Postoloprtech. Na stejném místě hned po válce trpěli i němečtí civilisté. Foto: archiv Miloslava Šturmy

Vzpomíná, jak si jako malý hrál s dřeváky, v nichž jeho otec utekl z lágru v postoloprtské bažantnici. „Nepřišli na ně díky bombardování. Ty dřeváky hlasitě klapaly, takže jinak by dozorci určitě slyšeli, jak utíkají. Sundat si je nemohli,“ vypráví Šturma.

„Vězni trpěli nedostatkem stravy, neměli volný pohyb a dělali podřadné, vysilující práce. Takových táborů bylo na území protektorátu několik, známý je například ten v Bystřici,“ popisuje podmínky v internačním táboře lounský historik Michal Pehr z Akademie věd ČR.

Po válce se Češi začali mstít

Když válka skončila, byli v bažantnici znovu vězněni lidé jen na základě svého etnického původu. Československá armáda sem nahnala ženy a děti sudetských Němců. Část z nich se se svými otci a manželi už nikdy nesetkala. Muže německého původu vojáci popravovali při divokém odsunu. Ten se v různé podobě týkal celého pohraničí.

Do odplaty v duchu kolektivní viny, kterou doprovázelo lynčování a další excesy, se zapojovali i místní, kteří si často jen vyřizovali sousedské spory. Přeživší divokého odsunu byli poté na základě Benešových dekretů vyhnáni za hranice Československa. Z celého českého pohraničí zmizelo kolem tří milionů Němců, jejichž rodiny zde bydlely po staletí.

„V Postoloprtech byli zabíjeni nejen zdejší Němci, ale i ti z Žatce a okolí. Vraždění probíhalo

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Historie

Reportáž

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější