Stručné dějiny vyhlazování si neberou servítky. Jak se po jejich zhlédnutí vyrovnat s „bílou vinou“ a jak se nás vůbec týká?
Nepochybně se nacházíme ve zlaté éře velkoprofilových autorských dokusérií. Projektů, na něž bylo vynaložené velké množství prostředků a s nimiž je distribučně nakládáno jako s velkými událostmi – ostatně se jimi pak také stávají. Letos to mimo jiné byly Allen v. Farrow, Q: V oku bouře a nyní Stručné dějiny vyhlazování. Opět z dílny HBO, opět s potenciálem vyvolat silnou kontroverzi. Jde totiž o příběh o koloniálním násilí a jeho trvajících následcích. Má ale co říct i nám v Česku?
O kolonizaci, imperialismu a rasismu jsme se v Evropě už naučili v nějaké míře mluvit. Stále jde však o nepříjemné téma, které je většinou uchopeno s taktem a s opatrností vůči těm, kteří by se mohli „urazit“. Stručné dějiny vyhlazování ale nejsou ohleduplným dílem a být jím nechtějí. Doslovný překlad originálního titulu Vyhubte všechny barbary je podle dokumentaristy Raoula Pecka mantra, která Evropě a jejímu severoamerickému klonu přinesla prosperitu. Jde jen o první šrapnel, který naším směrem odvážný projekt vyšle.
Oběti a viníci
Haitský filmař vytvořil čtyřdílnou esej, v níž velmi osobitým způsobem hledá jednotící prvek či soustřednou energii násilí, kterého se svět od evropské civilizace dočkal. Studuje násilné ovládnutí Afriky i Amerik a vznik konceptu bílé nadřazenosti, jehož prostřednictvím se kolonizátoři své zločiny pokusili vysvětlit. Označuje je za stále živá témata, s nimiž se velký kus světa dodnes vypořádává buď z pozice „viníka“, nebo „oběti“.
Peck však hned zkraje deklaruje, že by se rád pokusil tuto dvousečnou optiku opustit, byť
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
