Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Trump může být pobídkou, jak krotit vlastní ego, píše Naomi Kleinová ve své nové knize

Kniha o tom, jak nepropadnout depresi před vládou Donalda Trumpa, může být dobrým vodítkem i pro občany jiných zemí. Škoda, že autorka uvažuje trochu moc idealisticky.

Naomi Kleinová (1970) je kanadská novinářka a aktivistka řazená mezi socialistické feministky. Opakovaně se ocitá v žebříčku nevlivnějších světových intelektuálů. S uznáním o ní píší i oponenti, takže například názorově dost odlišně orientovaný Respekt v recenzi její knihy Šoková doktrína: vzestup kalamitního kapitalismu (česky 2010) napsal, že jistě potěší čtenáře s levicovými názory, ale číst by měli i ti, kdo se hlásí k pravici, „neboť tak důstojného názorového soupeře jen tak nenajdou“.

A to šlo o publikaci, která chválila chávezovskou Venezuelu za to, že je v ní moc rozptýlena mezi prosté lidi a komunity prostřednictvím tisíců okrskových rad a družstev, i když současně kritizovala Chávezův kult osobnosti.

V nově přeložené knize Ne nestačí: Jak se bránit Trumpově šokové politice a vydobýt si svět, jaký potřebujeme je hlavní postavou Donald Trump, a to zcela jednoznačně negativní. Pro Kleinovou je totiž koncentrovaným zosobněním všeho, co kritizovala ve svých předchozích knihách, je to „koktejl smíchaný z těch prakticky nejhorších trendů minulého půlstoletí“.

Se vstupem jeho osoby do Bílého domu podle ní došlo k „nepokrytému převzetí moci korporátem, k němuž všechno spělo už několik desetiletí. Zdá se, že zájmové ekonomické skupiny, které si dlouho kupovaly náklonnost obou hlavních politických stran, usoudily, že už je ta hra nebaví.“

Pokud v knize Bez loga (česky 2005) odsoudila svět nadnárodních korporací a jejich značek, pak právě manželé Trumpovi podle ní chápou veřejný úřad jako krátkodobou investici, která z dlouhodobého hlediska mimořádně zvýší hodnotu jejich obchodní značky.

Trump je porucha osobnosti

Kleinová dokonce – možná v nadsázce – uvádí, že Trump trpí jakousi  „poruchou osobnosti v důsledku budování značky“, která jej nutí takřka mimoděk co chvíli k sebepropagaci, takže například i uprostřed politického projevu začne zničehonic vykládat, jak je v hotelu Trump krásný a drahý mramor. Při rozhovoru s redaktorkou, které popisuje, jak nařídil smrtonosné bombardování Sýrie, zase zčistajasna prohlásí, že čokoládový dort v jeho rezidenci Mar a-Lago je „ten nejkrásnější…, jaký jste kdy viděla“.

I jiní autoři jako Michael D’Antonio v knize Donald Trump: Nespokojený (česky 2016) poukazují na to, že Trump mohl zvítězit jen díky tomu, že se v Americe stále více prosazuje tendence spatřovat vše dobré v sobě samém a vše špatné v druhých a že mravní ideály, skutečné mezilidské vztahy a hodnoty jsou stále více nahrazovány pseudoudálostmi ze života celebrit.

Kleinová ale tento motiv dál rozvádí, když barvitě líčí, jak jsme se vlastně Trumpovým zvolením všichni náhle stali jakýmsi komparzem v jeho obří výdělečné televizní reality show, „která se rozrostla natolik, že pohltila nejmocnější státní aparát světa.“

Autorka poutavě ukazuje, že celá Trumpova kampaň měla zřetelný nádech wrestlingového spektáklu, ať už šlo o urážlivé přezdívky („Malý Marco“, „Prolhaný Ted“), či celkovou atmosféru na jeho volebních mítincích, kde si Trump hrál na krále ringu, nechal davy skandovat hesla za hranou vkusu („Za mříže s ní!“, „Killary“) a nasměroval jejich vztek na ty, kdo v téhle aréně měli hrát roli zloduchů, totiž novináři a demonstranti.

Ti, kdo se k tomu náhodně nachomýtli zvenčí, odcházeli z těchto akcí v šoku a nic nechápali: šlo o kampaň podle pravidel přenesených do politiky ze zcela jiné oblasti. A zafungovalo to, bohužel.

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější