Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Proč jsme to nenahlásili: projekt, který léčí rány přeživších a bije se za jejich příběhy

Diana, Jakub, Anastasia, Kristýna, Judita, Nela – členové kolektivu, který stojí za projektem Proč jsme to nenahlásili. Foto: PJTN
Diana, Jakub, Anastasia, Kristýna, Judita, Nela – členové kolektivu, který stojí za projektem Proč jsme to nenahlásili. Foto: PJTN

Jedna studuje fotografii, druhý produkci, třetí dělá psychologii, čtvrtá se na ni chystá, pátá se věnuje dějinám, šestá designu – skupinu studentů a členů kolektivu Proč jsme to nenahlásili sice nespojuje jeden studijní obor, všechny ale dlouhodobě trápí problematika sexuálního násilí, a tak se s tím rozhodli něco udělat. Projekt, který založili, dává prostor přeživším sdílet příběhy a důvody, proč čin nenahlásili, bije se za ty, jimž mnohdy ani blízcí přátelé, cizí lidé na internetu či veřejné orgány nevěří, a alespoň zčásti pomáhá léčit šrámy po předešlých traumatech.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

„Vidět svůj příběh mezi ostatními je hrozně osvobozující – vědět, že člověk v tom a na to není sám. Je hrozné, že se to děje tak moc a tak často, vědomí, že nejsem sama, nejsem vinna, mi ale pomáhá,“ vypráví sedmadvacetiletá Anna, která je jednou z přeživších, kteří na stránkách zkušenost se sexuálním násilím sdíleli.

Na projekt narazila v době, kdy sama v sobě intenzivně řešila, co se jí v minulosti stalo. Sdílení viděla jako jednu z možností, jak si ulevit a pomoct. Svůj příběh sepsala během jedné noci, kdy nemohla spát a hlavou se jí honily vzpomínky na trauma, které by nejradši z paměti úplně vymazala, a už tehdy se jí ulevilo – bylo to totiž vůbec poprvé, kdy si události, ke kterým došlo před deseti lety, jasně popsala a formulovala.

„Příběhy na Proč jsme to nenahlásili čtu všechny. Opravdu hodně mi to pomáhá. Každý je jiný, ale často mají spoustu shodných rysů, což mě svým způsobem uklidňuje. Je to asi jako se skupinovou terapií, kde mají všichni základní diagnózu podobnou – pomáhá mi vědomí, že se ti ostatní zachovali stejně, jednali podobně a že je to normální,“ upozorňuje Anna, pro kterou hrají velkou roli také důvody nenahlášení: „Deset let bojuju s tím, že jsem tomu nezabránila a že ten člověk to skoro jistě dělá dál. Číst proto, proč to nenahlásili další lidi, je neuvěřitelně očistné.“

V příspěvcích druhých často objevuje znaky, které moc dobře zná – zneužití moci z pozice autority, mladistvou nevědomost, jak to ve vztahu chodí, neznalost konsentu (z anglického slova consent, v češtině souhlas, pozn. red.) i tlak ze strany agresora a obavy z opuštění či z většího násilí.

„Někdy jsou ty výpovědi jako přes kopírák. Mám pocit, že se tak v devíti příbězích z deseti nacházím aspoň v něčem, a často si říkám: ‚Tohle dobře znám!‘ nebo ‚To se mi taky dělo‘. Pro mě to jasně ukazuje, že jde o systémový problém, což mě znovu přivádí k tomu, že mi to pomáhá necítit se tolik vinna a postupně se pokouším si odpustit,“ uzavírá Anna s tím, že číst ostatní příběhy jí nakonec pomáhá víc než sdílení toho vlastního.

Proč jsme to nenahlásili má za cíl šířit povědomí o problematice sexuálního násilí a sdílet reálné příběhy přeživších i důvody jejich mlčení. Foto: PJTN

Od bezmoci ke sdílení

Český projekt Proč jsme to nenahlásili, který má za cíl šířit povědomí o problematice sexuálního násilí a sdílet reálné příběhy přeživších i důvody jejich mlčení, vznikl na konci června loňského roku. Tou dobou byl Jakub Knott čerstvě po maturitě a při brouzdání na Instagramu narazil na účet Why I didn’t report, který stejně jako jeho mladší česká obdoba sdílí úderné, rukou psané důvody, proč lidé sexuální násilí nehlásí.

„Po přečtení desítek příběhů jsem v sobě pocítil bezmoc a zklamání, že obětem nemůžu nikterak pomoci. Pár hodin nato už jsem seděl v kavárně a začal psát různým organizacím zabývajícím se tématem sexuálního násilí s myšlenkou, zdali bychom podobný projekt nezrealizovali i u nás v České republice,“ popisuje Jakub, který dnes studuje produkci na FAMU. O pár dní později se pro stejnou myšlenku nadchlo i několik jeho přátel, a tak vznikl šestičlenný kolektiv, který celý projekt spravuje doposud.

Přeživším a obětem sexuálního násilí nabízí nejen prostor ke sdílení, ale také zdroje a kontakty, kde mohou najít pomoc, jíž se jim často nedostává ani ze strany státu či nejbližších přátel a rodiny.

Své zkušenosti lze anonymně sdílet skrze online dotazník na webových stránkách projektu – zde si člověk může vybrat, jestli bude jeho příběh zveřejněn na sociálních sítích celý, nebo se zveřejní jen důvod nenahlášení. Poslední možností je pak příběh nesdílet na sítích vůbec a dotazník využít pouze jako možnost anonymně se svěřit.

„I pouhé anonymní sepsání příběhu může mít velký přínos. Po odeslání pak člověk dostane kontakt na chat linky proFem, která funguje také anonymně a kde si může popovídat s odborníky v oblasti domácího a sexuálního násilí. Na našem webu najde také rozcestník pomoci s kontakty na další skvělé organizace. Sami tak psychologickou pomoc neposkytujeme, jsme jakýmsi prostředníkem mezi obětí a případnou odbornou péčí,“ vysvětluje další členka kolektivu Nela Pietrová, studentka fotografie, která se věnuje lidskoprávnímu aktivismu a feminismu.

Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí proFem celý projekt v jeho začátcích také zaštiťovalo. Mezi další organizace, na které Proč jsme to nenahlásili odkazuje a oběti navádí, patří například Bílý kruh bezpečí poskytující nonstop linku pomoci, Konsent, který krom jiných aktivit poskytuje všem ženám bezplatně svépomocnou skupinu, Persefona se sídlem v Brně či centrum Rosa, jež nabízí komplexní pomoc ženám, které se jsou oběťmi domácího násilí.

Častým důvodem nenahlášení, který se v příspěvcích objevuje, je fakt, že ve valné většině případů figurují lidé z nejbližšího okolí – ať už jde o přátele, partnery, partnerky, nebo rodinné příslušníky. Foto: PJTN

Kolektiv sdílí skrze různé platformy vždy jeden příběh za den – zájem je však obrovský, sepsání příběhu a jeho sdílení na stránkách Proč jsme to nenahlásili proto může dělit klidně i několik měsíců. Za necelý rok fungování skupina obdržela přes 300 příběhů.

„Víc než samotný obsah mě šokoval objem zpráv, a to už od zahájení projektu. Diverzita příběhů, situací a v kolika podobách se tolik lidí se sexuálním násilím za život setká, to byl pro mě asi největší střet s realitou,“ říká Jakub s tím, že příběhy, které se k nim dostávají, jasně ukazují, že obětí sexuálního násilí – i v České republice – se může stát opravdu kdokoliv bez ohledu na věk či pohlaví.

„Bohužel se k nám dostávají i příběhy, v nichž byla oběť sexuálně zneužívána už od velmi útlého dětství. Podobné příběhy často bývají ty nejbolestnější, jelikož v tak křehkém věku nikdo není schopen se bránit a následky si nese po zbytek života,“ dodává zakladatel projektu.

Představy vs. realita

Mezi opakující se důvody nenahlášení, které se prolínají většinou zkušeností, patří stud, obavy z nepochopení i strach z toho, že za násilí bude obviňována sama oběť či přeživší.

„Souvisí to s tím, jak k problematice přistupujeme jako společnost a jak je u nás téma bagatelizované. Veřejnost není dostatečně informovaná a ovládají ji nepravdivé stereotypy – třeba o tom, jak takové znásilnění má vlastně vypadat. Pokud se potom něčí zkušenost od téhle představy liší, může být zpochybňována,“ podotýká Judita Zdráhalová, která studuje dějiny evropské kultury, zaměřuje se na gender a queer dějiny a je další členkou kolektivu Proč jsme to nenahlásili.

„Díky jednotlivým příběhům si člověk uvědomí obrovské rozšíření tohoto problému, jak se konkrétní důvody opakují, může navíc získat reálný vhled do problematiky sexuálního násilí. Vytvoří si představu o tom, jak sexuální násilí a jeho aktéři vypadají a že realita často nekoresponduje se zažitými schématy,“ vysvětluje.

Okolí se podle ní až příliš často zaměřuje na to, co měla oběť na sobě, co mohla udělat jinak či lépe, aby se činu předešlo, včetně třeba toho, že neměla pít či užívat drogy. Pozornost by se přitom měla soustředit především na skutečné pachatele a oběti a přeživší by se dál neměli traumatizovat.

Dalším důvodem nenahlášení, který se v příspěvcích často objevuje, je pak fakt, že ve valné většině případů figurují lidé z nejbližšího okolí – ať už jde o přátele, partnery, partnerky, nebo rodinné příslušníky. „Zde je situace samozřejmě ještě komplikovanější, protože přeživší si často zvolí nezasahovat do rodinných a jinak důvěrných vztahů, které by odhalení takového činu buď poškodilo, nebo rozdělilo,“ doplňuje Judita. Na stránkách Proč jsme to nenahlásili se objevují například i případy, kdy sdílející člověk dál zůstává s násilníkem ve vztahu. Sami oběti a přeživší pak mnohdy zpochybňují závažnost činu, což se podle Nely váže i k nastavení české společnosti.

„Máme tu stereotypní představu o znásilnění, které zanechá těžkou fyzickou újmu a samozřejmě se stalo někde v parku a pachatelem byl cizí člověk. Pokud tato stereotypní představa není naplněna, oběť nebyla ‚dostatečně znásilněna‘ a má pocit, že jí nikdo nebude věřit. Sama pak začne situaci zlehčovat či bagatelizovat nebo se o to postará její nejbližší okolí,“ vysvětluje intermediální umělkyně.

I proto si skupina, která za projektem stojí, nijak nevybírá, které z příběhů bude sdílet – výchozí pozicí je důvěra v to, že sdílející člověk zažil traumatickou událost. Sám kolektiv pak ani nekomentuje, jestli šlo o znásilnění – jediné, co k příběhům přidává, je takzvaný trigger warning, jenž se snaží zabránit tomu, aby určité „spouštěče“ v obětech vyvolávaly nepříjemné vzpomínky a dál je traumatizovaly.

Autentičností příběhů se ale čas od času zaobírají diskutující pod příspěvky na sociálních sítích. „Není to ale na denním pořádku, pořád převažují podporující komentáře. Když se nějaké napadnutí objeví, vnímáme jako naši povinnost – už jen v souvislosti s anonymitou přispívajících – být tím, kdo se dotyčné či dotyčného zastane, kdo se za ně ‚bije‘ a nedopustí, aby byly osobní příběhy jakkoliv zpochybňovány a přeživší viktimizováni,“ popisuje přístup skupiny Judita a dodává, že s tvorbou bezpečného prostředí, kde lidé najdou přijetí a podporu, velmi pomáhají také sledující projektu.

„Doufáme, že i komentáře, které jsou plné podpory a solidarity, působí na oběti úlevným způsobem,“ dodává Nela. „Nicméně bychom byli rádi, kdyby byla třeba na Instagramu možnost vypnout viditelnost ‚lajků‘, protože příběhy, které jsou více šokující, získají větší pozornost a mohou tak dále nadržovat stereotypičnosti představ o znásilnění. Rozhodně nechceme, aby se oběti cítily méněcenné než jiné, protože jejich příběh získal menší ohlasy. Bohužel je tato funkce zatím pouze v beta verzi a nemůžeme ji využít,“ vysvětluje specifika online prostředí, ve kterém kolektiv pracuje.

Jedno velké ale

Běžným argumentem těch, kdo příběhům sexuálního násilí odmítají uvěřit, je fakt, že oběti čin nenahlásily na policii či jiným příslušným orgánům. Nedůvěra přitom přichází i z řad nejbližších.

„Co se blízkých týče, je to zhruba padesát na padesát, často jsou oběti například nařknuty, že situaci moc dramatizují. Pokud se rozhodnou vzít řešení násilí ještě o něco dál, například na policii, je to k našemu zklamání ještě horší. Ostatně právě i proto jsme rozjeli projekt Nahlásil*a jsem to, ale…,“ komentuje iniciátorka projektu Diana Hájková.

Druhá kampaň si dává za cíl sbírat a sdílet pozitivní i negativní příběhy, kdy se lidé rozhodli sexuální násilí nahlásit. „Chceme i takovým lidem dát hlas a poukázat tak na chyby, kterých se nejen policie, ale i lékaři, terapeuti a jiné autority dopouští. Rádi bychom tímto způsobem přispěli do debaty autentickými výpověďmi, které mluví samy za sebe,“ popisuje Kristýna Bělíková, studentka psychologie, koordinátorka svépomocné skupiny při spolku Konsent a členka kolektivu Proč jsme to nenahlásili. V této kampani zatím posbírali desítky příběhů, které chtějí zpracovat formou krátkých komiksů.

Mezi opakující se důvody, které se prolínají většinou zkušeností, patří stud, obavy z nepochopení i strach, že z násilí bude obviňována sama oběť. Foto: PJTN

Když chybí souhlas

Šestičlenná skupina se pak mimo jiné podílí také na kampani Chce to souhlas, za kterou stojí koalice tvořená Amnesty International, Českou ženskou lobby, spolkem Konsent a organizací Ženy v právu. Jejím cílem je změna legislativy ve vztahu k definici znásilnění v trestním zákoníku, jež by podle organizátorů měla být založena na absenci souhlasu se sexuálním stykem.

„Současná definice přispívá k tomu, že většina znásilnění není prošetřena. Odsouzení pachatelé kvůli takovému nastavení odcházejí ze soudních lavic v 50 procentech případů s podmíněným trestem či jsou odsouzeni za jiný trestný čin s nižší trestní sazbou,“ uvedli zástupci koalice v únoru, kdy kampaň zveřejnili.

Policie ročně dostane zhruba 600 oznámení o znásilnění. Podle iniciátorů kampaně ale výzkumy ukazují, že jde zhruba jen o pět procent všech případů, a podle expertů je jedním z důvodů, proč čin ohlásí jen zlomek obětí, právě přístup společnosti. I proto se iniciativa bude věnovat také vzdělávání o podobě a formách souhlasu.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Sexuální násilí a obtěžování

Česko, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější