Deník N

Kurdové opuštění, ohrožení i rozštěpení. Proč nemá jednotný a nezávislý Kurdistán šanci obstát?

Kurdové vyjadřující podporu referendu o nezávislosti v září 2017 v iráckém Irbílu. Foto: Azad Laškárí, Reuters
Kurdové vyjadřující podporu referendu o nezávislosti v září 2017 v iráckém Irbílu. Foto: Azad Laškárí, Reuters

Na troskách syrské občanské války a iráckého povstání se bojují další konflikty s dalekosáhlým regionálním přesahem schopné destabilizovat celou oblast. O osud teritoria se bojuje v dimenzích lokální politiky, velmocenské rivality, etnické nesnášenlivosti, náboženského pnutí i státotvorných požadavků.

Konsolidaci a poválečné obnově Sýrie a Iráku brání především rozdílné názory zainteresovaných aktérů na to, jak má syrská a irácká státnost vůbec vypadat. Ještě před čtyřmi lety nebylo jisté, zda se prezident Bašár Asad udrží ve funkci a dokáže porazit rebely i tzv. Islámský stát, ani to, jestli Asadovi hlavní spojenci Rusko a Írán budou mít dostatek vůle prezidenta podporovat.

Nevědělo se, kdo usedne na postu prezidenta USA a jakou pozici vůči syrské válce zaujme. Iráckou státnost a jednotu silně ohrožoval tzv. Islámský stát a Bagdád nechal na holičkách Kurdy na severu země, kteří si museli pomoci sami nezávisle na něm.

Nejisté byly i aktivity Turecka: na jedné straně oficiálně patřilo ke koalici proti tzv. Islámskému státu, na straně druhé ale dokázalo s rebely spolupracovat a podporovat jejich vzdor proti Bašáru Asadovi. A zároveň systematicky oslabovalo kurdská ozbrojená uskupení, která často představovala jedinou bojeschopnou sílu vzdorující plundrování širokého území ze strany tzv. Islámského státu.

Kdo hraje s kurdskou kartou?

Na začátku roku 2019 se situace v Sýrii jeví trochu přehlednější. Syrské vládní síly už ovládly většinu území; rebelové drží pouze menší oblasti u iráckých hranic a na severozápadě v provincii Idlíb, zbytky tzv. Islámského státu byly zatlačeny na východ do pouště. Největším nestátním ozbrojeným aktérem ovládajícím severovýchod Sýrie jsou tudíž kurdské ozbrojené síly.

A pak je tu ještě sever provincie Aleppo kolem Afrínu: okresního města, které loni v lednu v rozporu s mezinárodním právem napadla turecká armáda. Turci z oblasti vytlačili syrské Kurdy a zasekli se až na hranici území ovládaného oficiální syrskou armádou. Tato zkušenost u Kurdů vyvolala velké obavy, ještě zesílené ohlášeným plánem na stažení ozbrojených sil USA ze Sýrie, kde Američané spolu s Kurdy likvidovali zbytky tzv. Islámského státu. Kurdové americký odchod vnímají jako zradu a vydání napospas Turkům. Nejen na tomto příkladu se ukazuje, že právě kurdská otázka je pro poválečnou obnovu Sýrie a Iráku zásadní problém.

O Kurdech se často mluví jako o největším národu, který nemá vlastní nezávislý stát. Odhadem 30–40 milionů Kurdů žije (kromě evropské a americké diaspory) zejména na území Turecka, Íránu, Iráku a Sýrie. Obývají přitom relativně kompaktní území, které by teoreticky bylo možné spojit do jednolitého územního celku.

To je ale v současné konstelaci zájmů globálních a regionálních mocností, států s kurdskou menšinou i Kurdů samotných prakticky nemožné. S kurdskou kartou hrají po svém všichni v Sýrii a Iráku zainteresovaní aktéři, a pochopitelně v neprospěch nezávislého a jednotného Kurdistánu.

V prvé řadě Turecko: země, kde

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Blízký východ

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější