30 let po okupaci: Ztraceni v horách i v životě. Stovky sovětských válečných zajatců se naučily jíst rýži rukama a přijaly islám
„Tak,“ prohlásil velitel sovětské 40. armády generál Boris Gromov. Kráčel pěšky po mostě Družby přes Amudarju zpět do Sovětského svazu. Uzavíral poslední kolonu tanků. „Za mými zády nezůstal jediný sovětský voják“. Bylo 15. února 1989 – a generál se mýlil.
Ochráncem pandžšírského lva
Psal se rok 1982. Nikolaj Bystrov stál před mužem, o němž hodně slyšel. Říkali mu Lev z Pandžšíru. Byl nevysokého vzrůstu, měl bystré oči a jen neznatelně se usmíval. Nikolaj se ocitnul v roli kořisti a ta mu jako sovětskému vojákovi nebyla příjemná.
Nebyl žádný hrdina, který by se do zajetí afghánských mudžahedínů dostal po lítém boji. Jeho případ je mnohem banálnější. Jako předloha by se hodil spíš pro černou komedii než pro oslavný sovětský válečný velkofilm. Mazáci z jeho jednotky ho poslali pro „anašu“. Zachtělo se jim pokouřit si marihuany, v Afghánistánu lehce dostupné. Jak už to během i těch nejkrvavějších konfliktů bývá, vojáci s domorodci obchodují čile a se vším. Období sovětské okupace Afghánistánu v letech 1979–89 nebylo výjimkou.
Sotva osmnáctiletý Nikolaj šel. Jak přesně se dostal do rukou rebelů, se dodnes neví. Dvakrát se ze zajetí pokusil utéct, dvakrát ho chytili. Najednou stál, raněný a unavený, před Ahmad Šáhem Masúdem, legendárním velitelem, který nikdy nepustil žádného vetřelce do svého Pandžšírského údolí.
„Proč jsi přišel do naší země? Zval tě někdo?“ zeptal se zajatce.
„Říkali nám, že vás obsazují Američani. A že odsud zaútočí na nás…“
„Budeme spolu chodit po celém Afghánistánu, kam se ti zachce. Najdeš‑li jediného Američana, dostaneš zbraň a můžeš ho zastřelit. Pak můžeš zastřelit i mě.“ Masúdova nabídka
Dnes je Váš šťastný den!
Tento článek je normálně zamčený, ale vy si ho můžete prečíst zadarmo po ověření Vašeho emailu. Nemějte obavy, Váš email nikdy nepředáme jiné firmě.