Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Z bílých kostí povstal démon: nenáviděná madam Mao v životní roli bestie

„Učte se od soudružky Ťiang Čching!“ hlásala kulturněrevoluční propaganda. Týranou Čínou se však šířilo jiné jméno: Paj-ku-ťing čili démon Bílá kost, krutá a krvežíznivá příšera z proslulého románu Putování na Západ („Opičí král“). Foto: Buster&Bubby, Shanghai Propaganda Poster Art Center, Flickr CC BY-NC 2.0
„Učte se od soudružky Ťiang Čching!“ hlásala kulturněrevoluční propaganda. Týranou Čínou se však šířilo jiné jméno: Paj-ku-ťing čili démon Bílá kost, krutá a krvežíznivá příšera z proslulého románu Putování na Západ („Opičí král“). Foto: Buster&Bubby, Shanghai Propaganda Poster Art Center, Flickr CC BY-NC 2.0

Přesně před třiceti lety, 14. května 1991, našli v nemocnici v Číně oběšenou sedmasedmdesátiletou pacientku. Léčili ji jako Li Žung-čching, ale kdysi si říkala Ťiang Čching a byla jednou z nejmocnějších – a nejnenáviděnějších – žen v čínských dějinách. S Mao Ce-tungem žila nejprve v lásce a pak v symbióze krutosti; poháněla hrůzy kulturní revoluce a pak z ní za to udělali obětního beránka. Byla však i čínskou Norou a tragickou, i když pokřivenou hrdinkou. Vedle jejího nehybného těla našli lístek: „Předsedo, tvá studentka a bojovnice míří za tebou!“

Soudní síň je obsazená do posledního místečka: temně modré maoistické stejnokroje, kam se podíváš. Uprostřed té modré záplavy však zeje úzká ulička, a tou vedou postarší ženu. Zleva i zprava má stráž, ale kráčí s hrdě pozdviženou bradou, dokud ji nedovedou ke schůdkům u lavice obžalovaných. Žena po nich vystoupá a znovu se napřímí.

Před mnoha a mnoha lety poblikávala na stříbrném plátně předválečné Šanghaje, filmová hvězdička, pečlivě nalíčená krasavice se zkadeřenými vlasy. Teď má tvář nahou a účes bez ozdoby, někdejší líčidla nahradily brýle, šaty spartánská uniforma.

Ale žena svůj strohý zjev staví na odiv, i na lavici obžalovaných je odbojná a pyšná. Jedno ví jistě: právě teď, v této chvíli a už zpola mrtvá, má na sobě kostým své životní role.

Obhájce odmítla; v tomto „zinscenovaném procesu“, této „parodii na spravedlnost“ za sebe hodlá mluvit sama. „Fašisto!“ křikne na předsedajícího soudce. Když poslouchá svědectví starého muže, rychle ztratí trpělivost. Svědek si utírá oči velkým bílým kapesníkem a zlomeným hlasem vypráví: „Mnohé soudruhy uvěznili po nesčetných falešných obviněních… měli na sobě pouta i pět let v kuse…“

„Nech těch nesmyslů!“ přeruší ho žena a rozčileně si dupne, „tohle s tebou nemá nic společného!“ Soudce ji napomene, žena vytřeští oči: „Mám právo se hájit!“ „Sklapni!“ přitvrdí soudce. Než vzpurnou obžalovanou – ne poprvé a nikoli naposledy – vyvedou ze soudní síně, nahlas přítomné obviní: „Možná je to, co tu říkáte, pravda. Ale vybíráte si z ní malé kousíčky… tenhle kousek důkazů a tamten kousek důkazů, zlomky… Co je to za soud, jak to tu soudíte mě a předsedu Maa a velkou proletářskou kulturní revoluci?! Já byla manželkou předsedy Maa 38 let! Nikdo mu nerozuměl lépe než já!“

Je prosinec 1980. A před soudem stojí jedna z nejnenáviděnějších žen v čínských dějinách. Deset let usměrňovala hysterii a teror, ničila životy a rozsévala utrpení; teď sklízí, co zasela. Její jméno? Za život jich vystřídala hodně, ale už mnoho let si říká Ťiang Čching, Modrá řeka. Zdevastovanou Čínou se však dávno rozšířila jiná, zlovolnější přezdívka: Paj-ku-ťing čili démon Bílá kost, krutá a krvežíznivá příšera z proslulého románu

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Čína

Historie

Svět

V tomto okamžiku nejčtenější