Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Dějiny nám neříkají, co se stane. Ukazují však, jaké máme možnosti. A naše vyhlídky nejsou nejradostnější

Co vlastně dnes znamená „dělat své dějiny“? Foto: Adobe Stock
Co vlastně dnes znamená „dělat své dějiny“? Foto: Adobe Stock

Esej Jana Randáka: Známý bonmot říká, že ti, kdo zapomenou na svou minulost, jsou odsouzeni prožít ji znovu. Tvrzení amerického spisovatele a filozofa George Santayany však není přesné, vždyť každý okamžik je jedinečný. Ale nelze přece mávnout nad historií rukou jen kvůli tomu, že dějiny se neopakují. Už jen proto, že na pozadí minulosti poznáváme, jak na tom vlastně v současnosti jsme. Ne vždy jde o příjemné zjištění. V současné české realitě to platí dvojnásob.

Od poloviny 80. let 20. století se na poslední straně italského týdeníku L’Espresso objevovaly sloupky spisovatele a sémiologa Umberta Eca. Autor světoznámých románů Jméno růže či Foucaultovo kyvadlo v nich glosoval události politického, kulturního, ale i každodenního života či mediálního světa.

Třebaže jsou psány s nadhledem, většina z textů vděčí za vznik autorovu pobouření, jak Eco doznává. V textu Chvála klasiků, zveřejněném v roce 1993, však není po spisovatelově rozčilení ani stopy. Pozornost čtenáře poutá sloupek výhradně sdělením, kterak v časech krizí a zpochybnění hodnot hledají lidé jistoty v četbě klasiků.

Jak totiž Eco tvrdí, klasici vzdorující „Sirénám zapomnění“ mají co říct i dalším generacím. V době znejistění publiku připomínají, že i dnes uvažujeme podobně jako kdysi, takže pročítat klasika je „jako podrobovat naši současnou kulturu psychoanalýze“, díky níž najdeme „stopy, vzpomínky, schémata, dávné scény…“. Vedle toho představuje čtení jejich děl cestu ke kořenům – čtenář cítí potřebu „dozvědět se něco o svých předcích, aby našel jejich otisky ve vlastních myšlenkách, gestech i rysech tváře“.

Klasikem je Ecovi

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější