Deset dní, které otřásly světem. Jak se český Honza pokusil vyzrát na ruského medvěda a upatlal si kardinální blamáž
Komentář Michaela Žantovského: „Všechna politika je lokální,“ shrnul někdejší předseda Sněmovny reprezentantů Spojených států „Tip“ O’Neill obecnou zákonitost, že to, jak se lidé dívají na svět z místního pohledu, je nakonec důležitější než to, jak ho vidí v odlehlých metropolích. Aplikuje-li se však tentýž přístup na otázky národní bezpečnosti a zahraniční politiky, hrozí, že dojde k nedozírným škodám. K jejich předcházení mívali v americkém Kongresu jiné pravidlo: „Domácí politika končí na břehu moře.“ Český Rybář z Nerudova Hastrmana by si jen povzdechl: „Ďjó, moře!“
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Už měsíc se na české politické scéně odehrává thriller zvaný Vrbětice. O tom, že za výbuchem muničního skladu z roku 2014 stáli příslušníci ruské vojenské zpravodajské služby GRU, panuje na základě zjištění zpravodajských služeb a policie pro jednou konsenzus, s výjimkou pana prezidenta, který se po týdnu rozpomenul na ještě jednu verzi, a paní ministryně spravedlnosti, která slyšela ještě o několika dalších. Stejně tak panuje téměř úplný konsenzus na tom, že na tak hrubé porušení mezinárodního práva a slušných vztahů mezi zeměmi nemohla Česká republika reagovat jinak než ráznými kroky bez ohledu na cenu, kterou za to bude muset zaplatit v podobě odvetných opatření ruské strany.
Konsenzus se začíná mírně drolit, pokud jde o posloupnost a zdůvodnění jednotlivých kroků, a zcela se hroutí, pokud se týká ministra Jana Hamáčka a jeho role v kritických dnech mezi ránem 7. dubna, kdy byla záležitost za jeho přítomnosti poprvé projednávána na Radě pro zpravodajskou činnost, a večerem 17. dubna, kdy základní informace a rozhodnutí o vypovězení osmnácti ruských diplomatů poprvé zveřejnili premiér Babiš a vicepremiér Hamáček na překotně svolaném tiskovém brífinku. Rozpory panují především v otázce Hamáčkem oznámené, široce medializované a detailně plánované cesty do Moskvy. Od tohoto momentu se odvíjejí dvě diametrálně rozdílné verze skutečnosti.
Podle jedné, kterou v podstatě razí pouze Jan Hamáček, byl celý příběh cesty do Ruska včetně deklarovaných cílů vyjednat dodávky vakcíny Sputnik a zajistit konání summitu Biden–Putin v Praze neuvěřitelně důmyslným zastíracím manévrem, jehož smyslem a jediným cílem bylo zdůvodnit povolání českého velvyslance v Rusku do Prahy, aby s ním Hamáček mohl připravovaná protiruská opatření projednat. Díky svému fištrónu český Honza opět jednou obelstil nic netušícího ruského medvěda, a dosáhl tak skvělého vítězství na mezinárodní scéně.
Podle druhé, na které se shodují prakticky všichni ostatní a kterou nepopírají ani ti, kteří v obecné rovině vyjadřují Hamáčkovi podporu, Hamáček cestu do Moskvy aktivně připravoval a ustoupil od ní až tváří v tvář nesouhlasu premiéra Babiše a bezprostředně hrozícímu provalení celé aféry. Hamáčkovo popírání této verze vede až k podezřením o velezrádných motivech jeho cesty v podobě snahy zobchodovat velké vrbětické tajemství za miliony malých Sputniků, získat tím nehynoucí zásluhy na stádní imunitě spoluobčanů a zajistit si tak politickou budoucnost nebo aspoň velvyslanecké místo.
Obě verze jsou vzájemně neslučitelné. Pokud platí první, oklamal Hamáček geniálně Putina i ruské zpravodajské služby, když předstíral cestu, kterou nehodlal uskutečnit, a zasloužil se o vlast. Pokud platí druhá, pokusil se Hamáček oklamat ústavní instituce, převážnou část politické scény a širokou veřejnost, když předstíral, že cestu, kterou ve skutečnosti uskutečnit hodlal, pouze předstíral, a bude muset vysvětlit, co vlastně v Moskvě doopravdy zamýšlel.
Rok s Janem Hamáčkem: z hrdiny boje proti covidu „vlastizrádcem“
Fakta a svědectví, kterých den ode dne přibývá, jednoznačně svědčí o tom, že Jan Hamáček se do Ruska chystal. Co nechystal, byl ďábelský zastírací manévr, kterým by nenápadně přivolal velvyslance v Rusku ke konzultacím. Žádný takový manévr totiž nepotřeboval. Jak ví každý, kdo v této funkci někdy v zahraničí pracoval, způsobů, jak nenápadně povolat velvyslance „do ústředí“ je nepočítaně, od návštěvy lékaře přes vyřizování rodinných záležitostí, plánování kariérní budoucnosti až po nejnovější informace o vakcíně Sputnik pro předsedu krizového štábu, kterým byl přece opět Jan Hamáček.
Žádný ze známých způsobů však nezahrnuje veřejné vyhlášení záměru oficiální cesty, sestavení delegace, organizaci programu, objednání vládního letadla a zaúkolování velvyslanců v dalších zemích včetně USA a Ruska získáním vrcholné schůzky Biden–Putin pro Prahu. Mimochodem, ještě štěstí, že se Putin a Biden po této nabídce ihned nevrhli, protože by se asi v sobotu 17. dubna dost podivili, že sehráli roli nic netušících figurek na šachovnici českého maršála, který žádnou cestu do Moskvy a žádné vyjednání summitu plánovat nechtěl.
Pokoutnímu plánování cesty do Moskvy nasvědčuje i skutečnost, že Hamáček telefonicky povolal velvyslance Pivoňku ke konzultacím do Prahy už 7. dubna. Jenže v té době nebyl ministrem zahraničí, nýbrž ministrem vnitra a vicepremiérem. Od dob Stalinova pochopa Lavrentije Beriji si žádný ministr vnitra velvyslance nepovolával a ti, které povolával Berija, nepotřebovali zpáteční letenku. Velvyslance si může povolat jenom ministerstvo zahraničních věcí. U nejdůležitějších destinací, jako jsou USA, Rusko nebo UK, je to zpravidla ministr. Ale ministr Petříček o žádném povolání velvyslance Pivoňky zřejmě nevěděl. A ve chvíli, kdy se Pivoňka objevil v Praze, už nebyl ministr zahraničí.
Legenda o zastíracím manévru není jenom průkazně nevěrohodná, ale obyčejně směšná. Znamená to ale, že se Hamáček hodlal dopustit velezrady? Ne nutně. Diletant bez jakékoli diplomatické zkušenosti mohl skutečně přesvědčit sám sebe, že hájí zájmy své země. Stačí, když nahradíme slovo „obchodovat“ slovem „vyjednávat“. Hamáček měl zřejmě v úmyslu snažit se při jednáních v Moskvě minimalizovat v té chvíli již neodvratnou škodu na česko-ruských vztazích a získat od ruské strany gesto dobré vůle, které by mohl po triumfálním návratu zpátky domů vydávat za omluvu.
Že získat takové gesto od Sergeje Lavrova bylo stejně pravděpodobné jako získat od Číny uznání Tchaj-wanu, přesahovalo Hamáčkův diplomatický rozhled. Nebyla to velezrada, ale velehloupost. Hamáček by to mohl vysvětlit, ale chytil se do vlastní pasti: Plán, který podle něj nikdy neexistoval, se vysvětlit nedá.
Celá věc vyústila minulý týden do veřejných obvinění, trestních oznámení a nikam nevedoucích řečnických cvičení. Hrozí nebezpečí, že záležitost, která se dotýká základních zájmů České republiky, skončí v politickém septiku, včetně nezaměnitelného zápachu. Přitom existuje zákonný postup, jak se k pravdě a jejímu zveřejnění dostat. Je jím zřízení vyšetřovací komise podle čl. 30 Ústavy a zákona č. 90/1995 Sb. o jednacím řádu Poslanecké sněmovny pro vyšetření věci veřejného zájmu, navrhne-li to nejméně pětina poslanců.
Ačkoli Hamáčkovi kritici i jeho obhájci včetně Hamáčka samotného vyjadřují zájem na důkladném vyšetření celé věci, je divné, že nikdo se k ustavení vyšetřovací komise nemá. Ledaže by takový zájem byl jen další zastírací manévr.
Autor je psycholog, publicista, bývalý politik a diplomat, nyní působí jako výkonný ředitel Knihovny Václava Havla. V letech 1992–1997 byl velvyslancem ČSFR a ČR ve Spojených státech, v letech 2009–2015 ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.
Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.
