Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Éra postkomunismu v Česku končí, šance udělat za ní tečku bude v říjnových volbách

Mladí už takto dál nechtějí (protesty na Letné v létě 2019). Ilustrační foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Mladí už takto dál nechtějí (protesty na Letné v létě 2019). Ilustrační foto: Gabriel Kuchta, Deník N

Komentář Jiřího Pehe: Asi jen málokdo by v roce 1989 hádal, že česká společnost se ještě téměř 32 let po pádu komunistického režimu bude potýkat s jeho dědictvím. Byli jsme sice svědky zrodu demokratických mechanismů v politice, vzniku a postupného etablování tržního hospodářství, nastolení základů právního státu i posilování občanské společnosti, ale společenský étos – i v politice – zamrzl na dlouhou dobu v postkomunismu.

Ten je možné popsat jako takový stav společenské mysli a fungování politiky, v němž přežívají vzorce chování, jazyk a mentální stereotypy, které si společnost osvojila během čtyřech dekád komunistické diktatury. Už z této definice je přitom jasné, že postkomunismus jako jakési celkové mentální naladění společnosti, které ovlivňuje, jak funguje i politika, je jen mezistupněm na cestě k něčemu novému.

Formálně bylo toto „nové“ definováno ambicemi „sametových“ revolucí, které ukončily ve východní Evropě éru komunistické diktatury. Patřily k nim zejména sny o vytvoření plnohodnotné liberální demokracie. Jenže jak je zřejmé z vývoje v některých postkomunistických státech, tyto ambice se v procesu složité transformace nejen nepodařilo všude naplnit, ale byly opuštěny. Cestu k liberální demokracii tak kupříkladu v Maďarsku nahradil návrat k nedemokratickému populismu a nacionalismu, který v Maďarsku vládl už před druhou světovou válkou.

V jiných zemích, jako je Polsko, se pro změnu liberálnědemokratický sen ocitl pod tlakem konzervativního nacionalismu, k němuž přispívá silná role katolické církve ve společnosti. Postkomunistická éra se tak v těchto zemích proměnila z předpokládané přímé cesty od porážky komunismu k plnohodnotné demokracii západního střihu v odmítání či zpochybňování liberální demokracie a s ní spojeného právního státu ve jménu „tradičních“ národních hodnot.

Ačkoliv se vlády Polska i Maďarska často zaštiťují bojem s dědictvím komunismu, jejich netolerantní a některými demokratickými principy pohrdající jednání má v lecčems blíže k politice pozdního komunismu než ke standardům západních demokracií, které byly jejich původními vzory.

Ukazuje se tak, že způsoby chování a přemýšlení zděděnými z dob komunismu mohou být „nakaženi“ stejně dnešní politici, kteří kdysi patřili k nomenklatuře komunistického režimu (ale po roce 1989 se přihlásili formálně k demokracii), jako představitelé bývalé opozice. Mezi ně patřili jak maďarský Viktor Orbán, tak polský Jarosław Kaczyński.

K jejich odklonu od původních aspirací vybudovat demokracii západního střihu přispěly nejen obecné potíže společností dlouho izolovaných od dění na Západě, spojené s osvojením si náročného systému, kterým je liberální demokracie, ale i problémy při vytváření fungujícího tržního hospodářství, které daly vzniknout novým sociálním nejistotám. A také, jak argumentují ve své knize Světlo, které pohaslo: vyúčtování Ivan Krastev a Stephen Holmes, pocit, že se s postkomunistickými společnostmi při jejich snahách vybudovat západní ekonomický a politický model zachází jako s nesvéprávnými žáky, na jejichž názory není vyspělý Západ příliš zvědavý.

Český postkomunismus je jiný

Na rozdíl od polského a maďarského český postkomunismus od původního záměru stát se politicky a ekonomicky „západní“ zemí nikdy plně neuhnul. Projevoval se zpočátku spíše

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější