Ohlédnutí za zuřivým novinářstvím Karla Pacnera
Potřeboval bych tu být nejméně do devadesátky. To řekl novinář, popularizátor vědy a spisovatel Karel Pacner (1936–2021) v knižním rozhovoru Psaní jako posedlost, když vysvětloval, kolik knih by ještě rád vydal. Od 7. dubna už víme, že se mu toto přání nesplní. Zmíněná kniha se tak stala závěrečným opusem, který shrnuje jeho život a dílo.
Novinář Karel Pacner, jak z knihy zřetelně vyplývá, žil takřka úplně svojí prací, takže na soukromý život mu mnoho prostoru nezbylo. Jeho jediné manželství trvalo jen dva roky (v knize jej označuje za svůj největší životní omyl). Když se pak o něj zajímala další žena, která jej pozvala do kina, odpověděl jí, že právě píše knihu. A než ji dokončí, nemůže nikam chodit. Ovšem dotyčná mezitím začala chodit s jeho kolegou. Od svých pětačtyřiceti let tak Pacner až do roku 2005 bydlel s vlastní ovdovělou maminkou, která mu s chutí vařila a pekla koláče, takže měl jakýsi opožděný „mama hotel“.
Touha psát se u něj objevila už někdy kolem deseti let, když chodil do skautského oddílu a psal oddílovou kroniku. Později začal přispívat do mládežnických tiskovin, a to články, za které se později styděl, protože tehdy podlehl tónu budování socialistického venkova. „Ani těch mých patnáct až osmnáct let není omluvou,“ říká k tomu přísně.
Kvůli špatnému kádrovému profilu byl ale