Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

„Bez sestřiček jsme odkecaní.“ S šéfem nemocnice o frontě na operace, jeho chorobě i kocouru Bondovi

Richard Lukáš. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Richard Lukáš. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Richard Lukáš pracuje v liberecké nemocnici přes čtyřicet let. Během nich zvládl tisíce operací, pak se ale přesunul do ředitelského křesla. V rozhovoru s Deníkem N popisuje náročný rok s pandemií, pozvolný návrat k normálu i vlastní boj s roztroušenou sklerózou, kvůli níž se neobejde bez invalidního vozíku.

V jakém stavu je vaše nemocnice po roce a čtvrt pandemie?

Řekl bych, že v bezvadném. Hlavně morálně. Lidé se dokázali velmi semknout. Mnoho z nich, kteří to dříve nevnímali, si uvědomilo, že bez sestřiček jsme odkecaní. Sestřičky byly skvělé. Prokázaly, že si jsou schopny poradit se vším možným. Přistupovaly k tomu invenčně a aktivně.

Většinou jsou to mámy od dětí, takže si vzájemně vyměňovaly služby, aby se o ně ve chvíli, kdy je měly doma, mohly starat. Tohle my jsme vůbec neřešili, dozvídali jsme se o tom až zprostředkovaně. Nemocniční provoz plynul bezvadně, nikde nikdo nežehral na to, co všechno po nich chceme. Doktoři dělali zcela nezvyklou práci, sloužili mnoho služeb navíc. Jsem na naše lidi pyšný.

Slyšela jsem několik příběhů sester i lékařů, kteří už prostě nemohou. Jsou strašně unavení, začalo u nich docházet k vyhoření, někteří chtějí opustit zdravotnictví. To tady nezažíváte?

Já o ničem nevím. A to sedím uprostřed nemocnice. Jsem tu schválně, protože ředitelství máme přes ulici a byl bych od dění úplně odtržený. O tomhle se mi ale nedoneslo nic. My tušíme, že by k tomu mohlo dojít, proto nepřetržitě nabízíme psychologickou intervenci.

Měli jsme to i před covidem, ale teď ke konci pandemie jsme nabízeli i několik externích psychologických odborníků mimo náš standardní rozsah. Určitý zájem o to je. Kdyby ale někdo vypadl z provozu kvůli tomu, že už nemůže dál, to by se u nás v nemocnici rychle rozkecalo.

Na některých odděleních tu máte canisterapii a felinoterapii. Je to pomoc nejen pro pacienty, ale i pro zdravotníky?

Ano. Připadá mi to neskutečné. Terapeutka, která sem zvířata vodí, je usměvavá a pohodová. Když prochází nemocnicí, vidíte, kteří pacienti a zdravotníci na to reagují, koho to oslovuje. Pro mě je to úžasný fenomén. Máme tu kocoura Jamese Bonda, také štěně leonbergera.

Dobře to působí na pacienty na spinálním oddělení, kteří tu už leží dlouho. Pro ty je to zpestření. Jsou v těžkém stavu, a to i duševně, protože jedním okamžikem se jim úplně nepředstavitelně změnil život. Každý pozitivní impulz přijímají vděčně.

Zajímavé je, že lidé na spinálce se většinou dramaticky nehroutí. Dokonce jsem měl pocit, jestli úraz centrálního nervového systému, například míchy, neprodukuje třeba endorfiny, protože na lidi to většinou padne až po nějaké době. Faktor ale může být v tom, že si po nějaké době konečně připustí, že už se jejich stav nezlepší.

Na druhou stranu, zlepšení nastává u čím dál většího množství pacientů. A to už to tady děláme dvacet let. Máme za poslední rok

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Koronavirus

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější