Deník N

Politici a firmy mezi sebou bojují v digitální aréně. K úrazu můžeme přijít my všichni

Nechat se strhnout vášněmi, nebo si zachovat odstup? Foto: Hasan Almasi, Unsplash
Nechat se strhnout vášněmi, nebo si zachovat odstup? Foto: Hasan Almasi, Unsplash
Deník N zajišťuje fotografie za podpory Megapixel.cz.

Název rubriky tentokrát lže. Tento týden není o vědě ani o technice, ale jen a jen o politice. Proč? Protože dnešní technologie se politikou stávají a věda mnohdy taky. Těžko vyprávět o jednom a vynechat druhé.

Allen Ginsberg viděl „nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu, vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle shánějící dávku drogy“. Jeff Hammerbacher z Facebooku to roku 2011 poupravil na „nejlepší hlavy mé generace vymýšlejí, jak přimět lidi klikat na reklamy“. Čím se zabývají nejlepší hlavy dnes? Občas pořád tím, co popsali jak Hammerbacher, tak Ginsberg. Stále častěji jdou za jinými cíli: jak nechat zvolit kýženého prezidenta, jak odposlouchávat a nedat se chytit, jak přesvědčit lidi, že jsou odposloucháváni, aniž by se to vědělo najisto, jak zakázat vybranou webovou stránku miliardě lidí najednou… Takže pojďme na věc.

NOYB!, řekl Max

Google dostal od francouzského CNIL, tamní obdoby našeho Úřadu pro ochranu osobních údajů, pokutu 50 milionů eur. Ta ho sice nezruinuje (pokud ji vůbec bude muset zaplatit, což zatím ani zdaleka není jisté), ale k zamyšlení nutí víc než astronomičtější částky, které po něm občas chtějí v jiných procesech. Ty totiž bývají antimonopolní, kdežto tady jde o GDPR. Rozdíl je v tom, že u zneužití monopolního postavení je prostor pro výklad zákona velmi široký, zatímco v případě ochrany osobních údajů ne.

Kamenem úrazu je informovaný souhlas. Dovědí se uživatelé systému Android vše potřebné o tom, co se může dít s jejich osobními daty a jak si upravit nastavení soukromí? Pojem informovaného souhlasu je jádrem celého GDPR: firmy smějí s osobními daty dělat skoro všechno, pokud to předem svým zákazníkům jasně vysvětlí a ti řeknou: ano, můžeš. A právě to Google podle názoru CNIL zařídil nedostatečně. (Vlastní názor si můžete udělat, když si zkusíte ve svém Androidu zjistit, jaká data o vás smí systém odesílat, komu je posílá a jak to můžete změnit.)

Stížnost k CNIL podal rakouský aktivistický právník Max Schrems, který ke zkratkám jako NIMBY (not in my backyard) přidal novou a údernější: NOYB, tedy „none of your business“. Do mého soukromí vám nic není, vzkazuje Schrems digitálním obrům a pronásleduje je po celé Evropě. K nám zatím jeho činnost nedosáhla, ale skoro stejnou stížnost k ÚOOÚ loni podal dTest a francouzské rozhodnutí by ji mohlo popohnat.

Další frontou, na níž Google bojuje, je chystaná evropská novela autorského zákona. Kdyby prošla v extrémnější podobě, mohla by mu nařídit, aby médiím platil za použití krátkých citací. Což udělat nechce a nachystal si k tomu působivou přesvědčovací kampaň cílenou na (prý náhodně) vybraný vzorek uživatelů. Vzal ty výsledky vyhledávání, které odpovídají článkům v evropských médiích, a odstranil z nich tzv. thumbnails – malé útržky textu napovídající, o čem článek je. Užitečnost takového vyhledávání je nulová, což je přesně to, co chce Google ukázat: toto budete mít, jestli zákon projde.

Nezavání to morálním vydíráním: je to morální vydírání. Rozumný člověk si o sympatie neříká zastrašováním, rozumná firma taky ne. Nedá se však popřít, že ukázka je realistická a že by tak vyhledávací stránka skutečně jednou vypadat mohla. Doplatil by na to Google, média i my všichni. Jenže když se sehraje partie vězňova dilematu bez komunikace mezi hráči, jinak než nejhůř dopadnout nemůže, to je matematická zákonitost. A „bez komunikace“ není nutně totéž jako „nemluví spolu“. (Mimochodem, takovým vězňovým dilematem bezmála planetárních rozměrů je dnes brexit.)

Co se řekne v Davosu, ať raději zůstane v Davosu

Soutěž o nejpodivnější výrok českého politika na téma digitálních technologií byla tento týden obsazena lépe než finále Australian Open. Premiérův twitterový výrok „Budeme bojovat za Apple Store v Praze pro naše lidi“ sklidil zasloužený výsměch, v němž zaniklo, že předseda vlády středně velké evropské země by si s šéfem Applu Timem Cookem – když už měl tu příležitost – skutečně měl o čem popovídat. Například se ho mohl zeptat, jak dlouho ještě u nás, stejně jako v dalších evropských zemích, nebude Apple platit daň z příjmu a pohodlně bude vyvádět své zisky z EU přes Irsko. A kdy nás aspoň symbolicky odškodní za ta léta finančního chytračení – například nějakou podporou školství. Tou se Apple rád chlubí. A v seznamu zemí, kde pomáhá, by se Česká republika vyjímala lépe než Apple Store na Staroměstském náměstí.

A na co se mohl naopak zeptat Tim Cook? Třeba na to, jak přesně se stane Česká republika jedním z technologických lídrů, o čemž jste možná ještě neslyšeli, ale v dohledné době ještě hodně uslyšíte, a jak to souvisí se snahou naplnit učňáky. Takové vysvětlení bychom si jistě všichni poslechli rádi.

A na co bychom se měli zeptat všichni? Na to, co vedle legrácky s Applem poněkud zapadlo: že se premiér sešel také s Chu Chou-kchunem, členem vedení Huawei (též „Ken Hu“). Ten mimochodem není předsedou představenstva, jak uvedla některá česká média, ale jeho zástupcem; struktury této firmy, která je formálně pořád družstvem, jsou poněkud nejasné. Bylo by divné, kdyby spolu nemluvili hlavně o tom, zda Huawei dostane šanci stavět nové sítě v ČR. Tento týden vydal čínské firmě dočasnou stopku britský Vodafone a v Šen-čenu už začínají nejspíš chápat, že budou muset své západní zákazníky uklidnit opravdu důkladně.

Určitě budou potřebovat lepší argumenty než ty, které přivezl z návštěvy Číny předseda komunistů a místopředseda sněmovny Vojtěch Filip. Tento týden vysvětlil lidu, že firmy Huawei není třeba se bát, protože je to jen železo a to nikomu neublíží – software si do něj přece můžeme napsat sami. „Podívejte se, to máte, jako když máte stůl, to je ten hardware, to je to železo, to je nějaké zařízení, a pak je software, to jsou papíry na stole a ty papíry si přece děláme my, to nám nedělá žádná firma. Prosím vás, to bylo od začátku tak směšné, že mi to připadalo opravdu nedůstojné tak vysokých úředníků státu,“ řekl Filip v rozhovoru pro Český rozhlas. Poslance Lipavského (Piráti) zas nazval „ideologickým hlupákem“, který podle Filipa nechápe, že podstatou kauzy Huawei je konkurenční boj.

Ale vraťme se na chvilku ještě do Davosu. „První světovou válku způsobila první technologická revoluce. Druhá technologická revoluce vedla k druhé světové válce. Tohle je třetí technologická revoluce – blížíme se.“ To řekl na Světovém ekonomickém fóru v Davosu Jack Ma Jün, zakladatel společnosti Alibaba a nejbohatší Číňan. S jeho analýzou historie by se dalo polemizovat, zajímavější by však bylo zjistit, proč si ostře sledovanou příležitost vybral právě k tomuto kryptickému sdělení. Válku snad rozpoutat nechce. Spíš měl za úkol připomenout, že s Čínou se musí počítat.

Mimochodem, tento týden zakázal čínský Centrální úřad pro záležitosti kyberprostoru jedním vrzem 9300 aplikací a sedm milionů webových stránek „poškozujících internetový ekosystém“.

Kdo komu kdy smí co smazat a na jak dlouho za to půjde sedět

To u nás určitě nehrozí. Naopak, poškozením internetového ekosystému z úplně opačné strany se zabývá poslanecký návrh, který by rád zavedl do trestního zákoníku dvě nové skutkové podstaty: trestný čin „porušování svobody projevu“ a přestupek „porušení svobody projevu“. Tím by se zakázalo mazat příspěvky z Facebooku a všech podobných platforem, jež mají aspoň sto tisíc registrovaných uživatelů, a to pod pokutou až padesát milionů korun a trestem odnětí svobody až tři roky. Netýkalo by se to příspěvků, jež jsou v rozporu se zákonem, mezinárodními smlouvami a dobrými mravy, tj. těch, u nichž zákon již teď většinou ukládá, že se mazat musí. Pod návrhem je podepsáno 34 poslanců ze sedmi politických stran, chybějí jen Piráti a TOP 09. Vedoucím iniciativy je poslanec Václav Klaus ml. (ODS).

Politické hodnocení přenechám kvalifikovanějším, ale za pár věcných poznámek to stojí. Jakkoli vypadá neomezená svoboda slova sympaticky, v době neomezeného generování slova je s ní potřeba zacházet přece jen uvážlivě – abychom třeba zákonem nezakázali všudypřítomné spamové filtry, jejichž činnost dnes probíhá tak trochu v právním vakuu. Pak jsou tu vážnější věci: co to přesně je a co není „veřejně přístupná elektronická sociální sít či jiná platforma umožňují uživatelům okamžité sdílení jimi vytvořeného obsahu“? Předkladatelé mají samozřejmě na mysli Facebook, ale čeho jiného se ještě má takový zákon týkat a čeho ne? Diskusní fóra větších médií těch sto tisíc registrací (byť ne aktivních uživatelů) mají taky.

Kdo to je „provozovatel či správce“? Úvaha předkladatelů je nejspíš taková: potřebuji zákon, který by Facebooku zakázal zabanovat můj účet, když tam napíšu něco politicky nekorektního. Poslanec Klaus na svém Facebooku píše: „Nejde o zákaz toho, že vy někoho mažete či blokujete na svém profilu.“ Jenže je otázka, zda lze tak úzký výklad zákona obhájit, jakmile by jednou platil. Když si toho „správce“ vyložím jako správce konkrétního účtu či stránky, pak by se právě poslanec Klaus, který má náhodou 101 tisíc fanoušků, nestačil divit, co všechno by ze svého profilu najednou nesměl smazat. Vypouštění džinů z lahví je nebezpečná kratochvíle.

Některé jiné námitky proti řečenému poslaneckému návrhu však neobstojí dobře. Patří k nim argument, že je to stejně nesmysl, protože Facebook je celosvětová platforma a nebude se řídit českým právem. Internetové firmy se už dávno musely smířit s tím, že podléhají místním zákonům. Například v Německu platí přísný zákon NetzDG, který Facebooku naopak dost přesně nařizuje, co mazat musí. A Facebook se jím řídí. Jiný příklad, který je ještě víc po ruce, se týká Googlu a četli jste o něm výše.

Facebook je samozřejmě soukromá firma, nikoli veřejná služba, a je tudíž sporné, zda mu můžeme mluvit do toho, co zveřejní a co smaže. Jenže této ochrany postupně pozbývá, jak se rozrůstá. Dnes má natolik dominantní postavení, že disponuje faktickou silou cenzurovat. Když vás z Facebooku vyhodí, je vaše svoboda projevu skutečně citelně zmenšena. To je nový a důležitý prvek v každé diskusi na toto téma.

Nějaká dohoda tudíž bude časem nezbytná a po loňských skandálech to ví i vedení Facebooku. Bude potřeba domluvit a nastavit, co Facebook smí, co nesmí a co musí. Ideální by bylo, kdyby taková pravidla byla jednotná celosvětově, jenže to se určitě nestane; tak tedy aspoň v rámci EU, či dokonce celého Západu. A aby byla v souladu s již platnými regulacemi, například s GDPR.

Jsme v neznámém terénu. Sociální sítě navodily, pokud jde o případnou regulaci svobody slova, situaci, s jakou se lidstvo zatím nikdy nemuselo vypořádat. Pokušení, aby se to řešilo rychle a jednoduše, ať už tak, či onak, bude velké. „Na každou složitou otázku existuje jednoduchá, snadno srozumitelná nesprávná odpověď,“ pravil kdysi H. L. Mencken. Třeba tohoto chytrého a jízlivého elitáře, konzervativce a reakcionáře někdo čte i v Poslanecké sněmovně.

Co je jisté: politici, kteří budou chtít veřejnosti vysvětlit, že návrh zakazující blokovat některé projevy není dobrý, budou muset vážit pečlivě každé slovo, být výborně připravení a velmi otevření. Pozice navrhovatelů je na první pohled líbivá, a tudíž podstatně jednodušší. Vždyť proto také ten návrh podali.

Nejbanálnější vědecký objev všech dob

Skončíme přece jen vědeckým objevem. Američtí vědci zjistili… tedy, konkrétně Anup Gampa a Sean P. Wojcik z University of Virginia důkladným kvantitativním výzkumem zjistili, že lidé uvažují mnohem logičtěji o tvrzeních, které vyhovují jejich politickým názorům, než o těch, kde je tomu naopak. Grafy příslušných závislostí jsou navíc u konzervativců i liberálů zcela stejné.

Nepůsobí to jako převratné zjištění, to je pravda. Ale když si uvědomíte, co všechno se jím dá vysvětlit a jak přesně se na jeho základě dá předvídat, pak to není na jeden článek vůbec špatné.

A kdyby ještě vymysleli, co s tím, mají jistou Nobelovu cenu. Jen nevím, jak dlouho by si z ní mohli platit bodyguardy, které by pak nutně potřebovali.

Týden s vědou a technikou

V tomto okamžiku nejčtenější