Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Déjà vu. Aneb zdánlivé uklidnění zpravidla znamená, že dorazí ničivá kremelská bouře

Vladimir Putin při návštěvě střeleckého centra koncernu Kalašnikov ve vojensko-vlasteneckém parku Patriot.) Foto: kremlin.ru
Vladimir Putin při návštěvě střeleckého centra koncernu Kalašnikov ve vojensko-vlasteneckém parku Patriot.) Foto: kremlin.ru

Komentář Michaela Žantovského: Pro vrbětické stromy jsme zapomněli vidět ruský les. Co může znamenat, že se po vzájemném vypovídání diplomatů mezi Kremlem a demokratickým Západem a ruských manévrech u ukrajinských hranic situace začala alespoň navenek zklidňovat?

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Nad Českem a střední Evropou se v dubnu přehnala diplomatická průtrž mračen. Během posledního měsíce jsme zažili největší krizi ve vztazích mezi Českem a Ruskem od hokejové války v dubnu 1969. Opět jsme se cítili napadeni, opět se v nás vzedmula vlna odporu ne-li vůči Rusům samotným, pak proti orientálnímu, lidskému životu nepřátelskému stylu vládnutí v té velké zemi na východ od nás a jejímu přístupu k jiným zemím.

V krizi jsme navzdory soustavným protimluvům vlády a týdenního ministra zahraničí celkem obstáli, nenechali jsme si nic líbit a dočkali se i praktického vyjádření podpory od těch evropských států, které mají podobnou historickou zkušenost, a slovní podpory od těch ostatních. Jako obvykle jsme však, foukajíce si vlastní bolístky a hrozíce se nad velezrádnou samolibostí starce na Pražském hradě, propadli sebestřednosti a přestali vidět les pro vrbětické stromy.

Situace se začala opět uklidňovat a vyústila do celkem standardního vzájemného obviňování a diplomatických strkanic, které celkem předvídatelně nepovedou nikam. Jak to bude dál, si řekneme po volbách. Povzneseme-li se však nad idylickou českou kotlinu, může se nám rýsovat obraz, který je podstatně dramatičtější a hrozivější. Česko-ruská krize neproběhla ve vakuu, ale na širším regionálním a globálním pozadí.

Šestnáctého dubna vyhostily Spojené státy deset ruských diplomatů odvetou za zasahování do prezidentských voleb v USA a oznámily nové sankce proti Putinovu režimu. Polsko solidárně vyhostilo tři ruské diplomaty. O týden později vyhostilo Rusko odvetou nepřekvapivě deset amerických diplomatů a o něco překvapivěji hned pět polských diplomatů.

Odvetě proti USA a Polsku předcházelo 18. dubna pražské oznámení o zodpovědnosti agentů GRU za výbuch ve Vrběticích v roce 2014 a následné vyhoštění osmnácti ruských diplomatů. Rusko neprodleně kontrovalo vyhoštěním dvaceti českých diplomatů.

Jazyk diplomacie není někdy ani příliš složitý, ani nesrozumitelný. Odvetným opatřením proti USA Rusko zopakovalo svůj dlouhodobý postoj „já velmoc – ty velmoc“. Zvýšením laťky vůči Polsku a Česku naopak vyjadřovalo svoji nadřazenost a nezájem o rovnoprávné vztahy. Do té chvíle bylo vše jak z čítanky ruské strategické doktríny odrážející ruský pohled na svět jako na hřiště, kde hrají velmocenští hráči a kde jsou menší země objektem a nástrojem velmocenského vlivu, kterému se dobrovolně či méně dobrovolně podřizují.

Nerusky smířlivé ultimátum

Současně se o něco východněji děly věci naznačující, že v diplomacii lze pokračovat i jinými prostředky. Počátkem dubna zahájila ruská armáda rozsáhlé manévry na východních hranicích Ukrajiny za účasti 150 000 až 200 000 příslušníků ruské armády. O pár dní později Rusko vyslalo patnáct lodí vojenského námořnictva na manévry okolo Krymu. Dvacátého prvního dubna pak vystoupil Vladimir Putin s jedním ze svých povinně sledovaných projevů, obvinil Západ ze stupňování konfrontace, z pokusu o převrat v Bělorusku a varoval před překročením „červených čar“.

Tím jako by poslední konfrontace mezi Ruskem a Západem skončila stejně náhle jako začala. Dvacátého třetího dubna se ruské jednotky i námořnictvo začaly stahovat z předsunutých pozic na své základny. Rusko reagovalo nerusky smířlivě na ultimátum české strany a souhlasilo s výrazným omezením své diplomatické přítomnosti v Česku výměnou za totéž u české reprezentace v Moskvě.

Poté co několik dalších evropských zemí na znamení solidarity s námi vyhostilo ruské diplomaty a Rusko reagovalo recipročně, se situace stabilizovala s výsledkem, který vypadá pro Rusko celkem nepříznivě. Ruská diplomatická a zpravodajská přítomnost v Evropě utrpěla citelnou ránu. Země NATO a EU, udržující alespoň základní stupeň politické i zpravodajské spolupráce, byly kolektivně zasaženy podstatně méně.

Diplomacie jako nástroj řešení konfliktů funguje jen tehdy, když obě strany dokážou správně číst své úmysly a své činy. Nejznepokojivější na současné situaci je právě to, že tomu tak není. Ruskou reakci na diplomatické kroky USA a dalších zemí lze chápat jako celkem standardní. I eskalaci odvetných kroků vůči Česku a Polsku lze chápat, i když ne akceptovat jako výraz ruského velikášského komplexu. Ale její náhlé ukončení a neslavný ústup z pozic lze pochopit jen těžko.

Proč nyní Putin vyhrožuje?

Stejně tak nedává bez dalšího smysl Putinův útočný projev. Ruské tvrzení o hrozbě ze Západu je nesmyslné a Putin to ví. Západ vynakládá všechny své síly na boj s covidovou pandemií a jejími ekonomickými důsledky a má ještě menší chuť do konfrontace s Ruskem než obvykle. Žádné červené čáry nepřekračuje ani se k nim neblíží. Nedávné neslavné vystoupení Josepa Borrella v Moskvě budiž toho důkazem.

O nic větší smysl nedává masivní vojenské cvičení na západě Ruska. Mohla by to být demonstrace síly, ale proti komu? Ukrajina se na Rusko zaútočit nechystá. Přes všechno pozdvižení kolem statečného boje Alexeje Navalného proti autoritářskému systému nepředstavuje jako jedinec ani jako hnutí pro Putina reálnou hrozbu. Další pokračování svého prezidentského mandátu si již Putin zajistil loňským referendem. Sílu demonstrovat nepotřeboval.

A už vůbec nedává smysl stažení ruských jednotek po tak okázalém napínání svalů. Určitě to nebyla reakce na rozhodný postoj NATO provázený praktickými opatřeními pro případ postupu ruských sil dále na Západ, protože žádný rozhodný postoj se nekonal. Pokud to byl způsob, jak testovat případnou západní reakci na případné další projevy ruské agrese, pak musí být v Kremlu s výsledky testu nanejvýš spokojeni.

Ale pokud všechny svrchu popsané možnosti vyloučíme, jaké možné vysvětlení ruského chování ještě existuje? Těžko si lze tak rozsáhlá vojenská cvičení a narušení diplomatických svazků s více než tuctem zemí, které Rusko v ničem neohrožují, vysvětlit jako projev Putinovy iracionality. Putin je všechno, jenom ne iracionální.

Vyloučíme-li nemožné, zbývá pravděpodobné

Nezbývá než se uchýlit k Sherlocku Holmesovi a jeho výroku: „Jakmile vyloučíme nemožné, musí být pravda to, co zbývá, ať je to sebeméně pravděpodobné.“ Zbývá jediné vysvětlení: Rusko se zabývá plány rozsáhlé pozemní a námořní operace na své západní hranici, jejímž cílem by mohlo být rozšíření předmostí na jihovýchodní hranici Ukrajiny na západ až ke Krymu a úplné ovládnutí Azovského moře.

Pokud by k takové operaci mělo dojít, muselo by se to stát v řádu týdnů, než se stabilizuje pandemická situace v Evropě a než přestanou být použitelné výsledky, informace a logistické přípravy z ruského dubnového cvičení. Podle ruské vojenské doktríny posledních desetiletí Rusové neútočí z chodu, ale z předem připravených pozic. Takovému útoku bez výjimky předchází zdánlivý ústup, uvolnění a stahování ruských jednotek.

Během maďarského povstání v roce 1956 se koncem října sovětské jednotky stáhly z Budapešti, aby se přeskupily a zaútočily v plné síle znovu čtvrtého listopadu. V roce 1968 předcházelo vpádu do Československa cvičení vojsk Varšavské smlouvy Šumava koncem června, jehož součástí byl s určitostí i zpravodajský průzkum pro přípravu bleskového zásahu proti československému reformnímu procesu.

Poslední cvičící sovětská vojska se z československého území stáhla teprve 4. srpna, sedmnáct dní před zahájením invaze. Použití stejného harmonogramu v roce 2021 by příští ruskou vojenskou akci časově situovalo někam kolem 10. května.

 

Rusové si potrpí na slavná výročí. Devátého května slaví výročí nejslavnější, den vítězství ve druhé světové válce. Doufejme, že pro slavnostní přehlídku a ohňostroje použijí slepé patrony.

Autor je psycholog, publicista, bývalý politik a diplomat, nyní působí jako výkonný ředitel Knihovny Václava Havla. V letech 1992–1997 byl velvyslancem ČSFR a ČR ve Spojených státech, v letech 2009–2015 ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska.

V rubrice komentáře dáváme prostor různým úhlům pohledu, které nemusí vyjadřovat stanovisko redakce.

Podpořte vznik nových knih o prezidentu Zemanovi
Miloš Zeman už brzy nebude prezidentem. Je to významná chvíle. Chvíle jako stvořená pro významné počiny. V Deníku N chceme vydat dvě výjimečné knihy od Jana Kudláčka a Zdislavy Pokorné a vy nám s tím můžete pomoci.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Kauza Vrbětice

Názor

Rusko

TOP

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější