Neboj, mě se jen tak nezbavíš, ujistila mě Ivanka. Po třech týdnech na covid zemřela. Léta mě zachraňovala. A já nezmohla nic
Sedmého dubna mi přišla zpráva. „Tak jsem pozitivní. Ale to já byla vždycky, jen teď to mám černé na bílém.“ V tu chvíli jsem ještě netušila, co tato slova budou za pár dní znamenat. Nepřipouštěla jsem si to. Ivanka na prvního máje zemřela. Na covidovém ARO a v den, kdy si spousta lidí dávala na Facebook fotku s polibkem pod rozkvetlou třešní. Kdo se nelíbal, jako by nebyl.
Chtěla bych vám o Ivance vyprávět. Nedostala žádná státní vyznamenání, nic nevynalezla, nemá za sebou žádný skandál, dokonce ani nehlásila počasí. Ale měla obrovské srdce, sedmapadesát let ho rozdávala a nebyla jen číslo ze sobotní covidové statistiky. Tak proto.
Poznaly jsme se před čtvrtstoletím v amatérském divadle. Jak magnet nás k sobě přitáhl náš smích. Velmi hlučné a nekontrolovatelné salvy. Bylo to přátelství na první pohled. Byly jsme ve všem tak strašně jiné, až ty životy do sebe musely nějak zapadnout. Tak předně, všichni jsme jí říkali Ivanka. Živila se jako kosmetička. Poslední roky pracovala ve stavební firmě jako asistentka. Milovala divadlo a Jana Wericha. A černobílé filmy.
Před jednadvaceti lety porodila holčičku. S manželem Michaelem jí dali jméno Justina. Justinka měla sedmdesát deka. Ivanka nikdy