Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Soupeření velmocí směřuje k přímé konfrontaci. Nadějí Česka je zůstat na ruském seznamu nepřátel

Kooperativní vztahy mezi USA, Čínou a Ruskem, které se zdály být možné po celá 90. léta, jsou pryč a systém mezinárodních vztahů vstupuje minimálně do fáze jejich ostré mocenské konkurence. I když se zatím podařilo vyhnout přímé konfrontaci, je krajně nepravděpodobné, že by tomu tak mělo být navždy. Ilustrační foto: Adobe Stock
Kooperativní vztahy mezi USA, Čínou a Ruskem, které se zdály být možné po celá 90. léta, jsou pryč a systém mezinárodních vztahů vstupuje minimálně do fáze jejich ostré mocenské konkurence. I když se zatím podařilo vyhnout přímé konfrontaci, je krajně nepravděpodobné, že by tomu tak mělo být navždy. Ilustrační foto: Adobe Stock

Komentář Michaela Romancova: Velmoci mezi sebou po mnoha desetiletích opět soupeří o přerozdělení vlivu ve světě. Rusko je nejslabší z nich, hospodářsky upadá, kromě chřestění zbraní nemá co nabídnout. Střední Evropu ale pořád považuje za svoji doménu a nás za zemi s omezenou suverenitou. Je na nás, zda mu naplňování jeho velmocenských ambicí budeme usnadňovat, či naopak budeme transparentním spolehlivým spojencem v NATO a pevnou součástí EU. Víc dělat nemůžeme.

Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Počtem obyvatel (86. místo) a rozlohou svého území (115. místo) se Česká republika řadí mezi malé státy světa. Existují však ukazatele, například výše HDP (45.–47. místo), kde si stojíme výrazně lépe. Bylo by však absurdní domnívat se, že bychom kdy mohli pomýšlet na atakování prvních příček. Je nás zhruba 0,136 % světové populace, a tím jsou dlouhodobě a srozumitelně definovány limity našeho reálného globálního vlivu.

Nejedná se o nic mimořádného, podobně, respektive většinou mnohem hůř, je na tom většina zemí. Ve světové aréně však je několik států disponujících výjimečným potenciálem a z něj vyvěrající mocí. Od roku 1815, tedy od konce napoleonských válek, se tyto státy označují jako velmoci.

Nejprve se mezi ně počítalo pět států ležících v Evropě: Británie, Francie, Rakousko, Prusko a Rusko. Následně byl tento status přiznán ještě Osmanské říši, ležící na okraji evropského systému mezinárodních vztahů. Do začátku první světové války se ukázalo, že rozhodujícím kritériem pro (ne)přiznání velmocenského statusu je stupeň industrializace, a tehdy měl svět velmocí devět. Byly jimi: Británie, Německo, Francie, Rusko, Rakousko-Uhersko, Itálie, Osmanská říše, USA a Japonsko.

Rakousko-Uhersko a Osmanská říše nepřežily první světovou válku a místo Ruska se po brutální občanské válce vynořil SSSR. Druhá světová válka zlomila vaz velmocenským ambicím Německa, Itálie a Japonska. Do rodiny velmocí byla přijata Čína a z USA a SSSR se staly supervelmoci. Na začátku 90. let minulého století se SSSR rozpadl a o něco později začal nabývat na dynamice hospodářský vzestup Číny. Tím jsou dány pomyslné mantinely pro další směřování tohoto textu.

Vraťme se

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Kauza Vrbětice

Názor

Rusko

USA

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější