Českem dnes obchází strašidlo klausismu
Esej Jaroslava Fialy: Je to něco silného v nás – druzí lidé jsou nám lhostejní. Jak ukázal letošní průzkum, podle čtyřiceti procent Čechů opatření proti pandemii covidu zbytečně omezují jejich osobní svobodu, kterou preferují před ohledem na druhé. V boji proti epidemii jsme přitom jedni z nejhorších. V čem je problém? Svorníkem našeho selhání v covidu a podceňování dalších globálních hrozeb je něco, co nás provází už bezmála třicet let: nebezpečná ideologie klausismu. Její moc je – spolu s jejími mladšími bratříčky zemanismem a babišismem – zcela výjimečná.
„Já žádnej slinták nenosím,“ odsekl prodavač v obchodě na otázku, proč nemá respirátor ani roušku. „U nás v práci teď po všech příchozích chtějí testy, ale já mám prostory, kde se sejdeme a probereme projekt normálně,“ nabízí jeden muž druhému.
Prožili jsme dosud nejtragičtější období v novodobé historii Česka. A přesto – spousta našich spoluobčanů dává svým chováním najevo, že jde o „business as usual“. Kde se vzalo tolik sobectví v časech, kdy bychom měli držet při sobě?
K současnému marasmu otevřela jako první dveře Babišova vláda. V koronakrizi selhala a spousta lidí ve vzniklém chaosu naskočila na něco, co platí v naší zemi jako tvrdá měna: odteď každý sám za sebe. Lidé se chytli klausismu – ideologie, která se zrodila z pozdní normalizace a divokých devadesátek. Její podstatou je odpor k jakémukoli sebeomezování kvůli ostatním, nedejbože kvůli nějaké společnosti, celku nebo kolektivu.
Klausismus nás naučil, že cena života se odvíjí hlavně od toho, kolik máte peněz, moci a vlivu. Je výmluvné, že smrt multimiliardáře Petra Kellnera byla
