Krize čtvrtiny života. Jak dvacátníci ztrácejí půdu pod nohama
I když se o ní tolik nemluví, krize čtvrtiny života dokáže být stejně intenzivní jako krize středního věku. Rozdíl mezi nimi je ale zřejmý – zatímco padesátníci se touží zbavit stereotypu, u dvacátníků se svět, který měl pevné hranice, rozpadl na miliony možností. A žádná předvídatelná stabilita neexistuje.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
„Je to hranice bolesti a utrpení, která dělí chlapce od mužů,“ řekl jednou legendární československý běžec Emil Zátopek. Sportovec toho nejspíš o bolesti věděl hodně – z obyčejného dělníka v Baťově obuvnické továrně by se atletickou legendou a čtyřnásobným olympijským vítězem bez ní stal jen těžko.
Když před desítkami let Zátopek mluvil o bolestivé a útrpné hranici doprovázející přechod do dospělosti, zcela určitě nevěděl, že jednoho dne bude mít fenomén, který popisuje, vlastní jméno: „krize čtvrtiny života“ (anglicky „quarter life crisis“).
Nevztahuje se rozhodně jen na mladé muže a budoucí olympijské vítěze. Krize čtvrtiny života se může dotknout každého, kdo jednoduše dospívá – do koho najednou narazila dospělost, komu realita vnějšího světa bourá mladické představy a kdo stojí hned před několika zásadními otázkami vlastního bytí. Kým jsem byl dosud? Kým chci být v budoucnu? A jak mám zvládnout vše, co mě čeká, aniž bych ztratil sebe sama?
Přestože se o krizi čtvrtiny života mluví mnohem méně než například o krizi středního věku, jde o fenomén, který trápí řadu mladých lidí a kromě bolesti i utrpení se také spojuje se
