Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Seděl jsem kvůli bitkám a drogám. Pak jsem splatil dluhy a získal syny z děcáku zpátky, líčí popelář

Mladší syn pana Siveka by taky chtěl být popelářem jako jeho otec. Ilustrační foto: James Day, Unsplash
Mladší syn pana Siveka by taky chtěl být popelářem jako jeho otec. Ilustrační foto: James Day, Unsplash

Pavel Sivák si odseděl sedm let ve vězení, jeho partnerka byla v té době na drogách a jejich potomci skončili v dětském domově. Dnes je z něj táta samoživitel, pracuje jako popelář a ukazuje svým dětem, co je rodičovská láska. Rozhovoru se účastnila i sociální pracovnice ze Služby pro rodinu a dítě Diakonie Barbora Illichová, která na Siváka a jeho děti dohlíží.

Jak se žije v této zemi popelářům?

Krásně!

I teď v pandemii?

Jasně. Máme se pořád stejně krásně. Nic nám nechybí.

Lidé produkují odpad za každých okolností.

No jasně. A máme moc dobré manažery, kteří nám práci dobře organizují. Fakt si nestěžuju.

Sociální pracovnice Barbora Illichová: Pan Sivák pracuje u Pražských služeb.

Jak vypadá váš pracovní den?

Vstanu ve čtyři, udělám si kafe, umyju se a jdu do práce. V 5:15 pro nás přijede auto a začneme dělat. Vynášíme z baráků popelnice, je to dost makačka. Jedna popelnice má třicet čtyřicet kilo, někdy i víc. Takhle se udělá celá ulice.

V kolik končíte?

Většinou kolem jedné.

Doma na vás čekají dva synové, na které jste sám. Kolik je jim let?

Třináct a dvanáct.

Musíte se tedy spolehnout, že se o sebe ráno postarají a absolvují distanční výuku.

Ano. Starší Jirka (na přání Pavla Siváka jsme změnili jména dětí i jejich matky, pozn. red.) chodí do páté třídy a učí se sám. Když něco neví, zeptá se mě. Jde mu to. On je teda trošku vychcánek. Třeba měsíc je to úplně dobré, ale potom týden ne. Ale pak to zase hned dožene. Láďa chodí na speciální školu. Jmenuje se Základní škola tolerance. Má ADHD. Když jsem si bral kluky domů, oba brali léky. Mně se to nezdálo.

Nějaká psychofarmaka?

Ano. Byly to léky na pozornost a na potlačení agresivity. Dnes jsou z mých synů chlapi. Ten starší za pár měsíců bez léků vyrostl, má přes 170 centimetrů a zmužněl. Připadá mi, že léky v nich potlačovaly vývoj. Mladší Láďa se choval tak, že se přede mnou postavil se skloněnou hlavou a mlčel. A třeba začal brečet.

Měl úzkosti?

Ano, byl úzkostlivej. Tak jsem mu ty prášky přestal dávat. Domluvil jsem se na tom tady s paní Illichovou. Šel jsem s ním i k doktorovi, aby to bylo pod jeho dohledem. Podle mě to vůbec nepotřebovali.

Jak s nimi školu zvládáte?

Sociální pracovnice: Pan Sivák má širší rodinu a ta taky občas pomáhá.

Já jim poradím se vším kromě angličtiny. Tam jsem opravdu ztracený. Mladší naštěstí anglicky umí. Naučil se to díky počítačovým hrám. S češtinou a matikou jim poradit umím.

Sociální pracovnice: Kluci jsou opravdu šikovní.

Oni to v sobě měli, ale jak byli v děcáku, byli pořád zvyklí, že je někdo vede. Musel jsem jim vysvětlit, že musí zodpovídat sami za sebe. Teď je to pohoda. Nemáme se školou žádné problémy.

Jak kluci tráví čas? Pokud měli nějaké kroužky, teď tyto aktivity fungují maximálně online.

Kluci berou kroužky jako povinnost. To si přinesli z děcáku. Doma mají k dispozici všechno, co chtějí. Mladší Láďa třeba hodně kreslí. Teď začal kreslit grafiku na počítači, zkouší animaci.

Jak je to dlouho, co jste syny odvedl z dětského domova?

Přišli ke mně loni na začátku července, ale to bylo na letní propustku. Od té doby jsou u mě. Soud to schválil v říjnu.

Jak se do dětského domova dostali?

Já vám to teda řeknu od začátku. Seděl jsem…

Za co?

Za bitky. Prostě jsem se pral. A 

Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.

Rozhovory

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější