Zkouším, kam až se dá obrazem i textem zajít, říká oceněný tvůrce komiksů Vojtěch Mašek

Který z vašich komiksů je váš nejosobnější?

V tuto chvíli to jsou Sestry Dietlovy. Je to první věc, kterou jsem dělal komplet sám, bez spolupráce. Dostala se tam moje dlouhodobá témata a motivy. Není to ovšem příběh o mně, ale moje noční můry, a další témata se tam dají najít.

V některých vašich příbězích se opakuje motiv posunutých rodinných a mezilidských vztahů. Je i toto pro vás téma „ze života“?

Možná se to tak dá říct. U nás doma se třeba moc nemluvilo o minulosti prarodičů. Až teď, kdy je po smrti nejen můj děda Štěpán Engel, ale i moje máma, začal jsem se o to víc zajímat. Narážím na nejrůznější nevyjasněná místa, jako třeba dědův židovský původ, babiččin německý původ a jejich obtížnější přežívání za protektorátu i potom. Moje osobní vzpomínky na dědu jsou zastřené, ale cenné. Určitě měl na mě vliv. Byl novinářem a vyprávěl nám jako dětem různé jím vymyšlené pohádky. V jeho životě byla otázka určitého tajení identity určitě přítomna.

Takže odtud ten německo-židovský prvek ve vašich starších komiksech a stripech, které jste vytvářel s Džianem Babanem?

Asi ano, ale také jsme měli oba s Džianem rádi kafkovský svět, v českém filmu reprezentovaný třeba Pavlem Juráčkem.

Byl Juráček vaším vzorem?

Když jsem poznával českou kinematografii, byl pro mě důležitý, měl jsem rád ale poetiku filmů z 60. let obecně – Spalovač mrtvol, O slavnosti a hostech… Později mi přišlo, že se na to už nedá navazovat, že to příliš souvisí s tehdejší dobou. Určitě to ale představovalo společně s tvorbou Davida Lynche velký vliv.

Je pro vás práce na komiksu a filmovém scénáři blízko?

Hodně blízko. Já ani nejsem nějaký velký fanatik do komiksu, neznám vše, co tu vychází. Ke komiksu jsem se dostal zvláštní oklikou