Nedávají vám Hamáčkovy poslední kroky v diplomacii smysl? Mají ho, ale nesmíte za nimi hledat zájem tohoto státu
Komentář Petra Janyšky: V demokratických zemích bývá pravidlem, že diplomacie přísně sleduje státní zájem, nikoli stranický. A její ministr bývá v každém kabinetu politicky těžkou vahou. A jak je tomu u nás?
Od středy máme nového ministra zahraničí, mladého, veřejnosti i médiím neznámého Jakuba Kulhánka. A hned první, co na něj spadlo, byl sisyfovský úkol utkat se s ruským velvyslancem, naostro.
Jak se stal ministrem člověk dle pověsti slušný a v oblasti vzdělaný, ale úředník bez politického mandátu, který navíc v životě nic neřídil? Dosud byl vždy asistentem či náměstkem – ve svém životopisu obšírně zdůrazňuje, co dělal jako student –, v krajských volbách byste ho našli na 36. místě kandidátky.
Celá jeho legitimita se odvíjí od šéfa sociálních demokratů Jana Hamáčka, jehož byl léta pravou rukou a který ho teď nechal jmenovat. Bude tam tak dlouho, dokud ho šéf sociálních demokratů bude držet a neznelíbí se třeba prezidentovi či premiérovi. Tedy asi do podzimních voleb.
Podobná dráha jako u Tomáše Petříčka, původně asistenta šedé eminence pražské ČSSD Miroslava Pocheho, který se měl stát ministrem, ale nestal. Takhle se u nás obsazuje post ministra zahraničí. Ministr v zastoupení, ministr z nouze ctnost.
Pomsta rivalovi, ale asi nejen
Vraťme se zpátky. Když si Hamáček
