Nobelistka Munroová předvádí mistrovství povídky v příbězích žen z kanadského Ontaria
Alice Munroová v Přítelkyni z mládí zpracovává zkušenosti žen z venkovského prostředí. Nakladatelství Paseka mělo velmi šťastnou ruku.
Provincie Ontario, zejména jeho jihozápadní část mezi Huronským jezerem a Torontem, je Alicii Munroové nevyčerpatelným zdrojem inspirace. Kraj, do fiktivní podoby posunutý jen částečně, je jí tím, čím byl Wessex pro Thomase Hardyho, Yoknapatawha pro Williama Faulknera nebo čím je venkovské Irsko pro Williama Trevora.
Stejně jako Trevor – a na rozdíl od Faulknera a Hardyho –, je Munroová především povídkářka, byť své povídkové sbírky koncipuje tematicky, takže některé, zejména z těch ranějších (např. hodně autobiografickou Něco jsem ti chtěla říct z roku 1974), by z dnešní perspektivy bylo snad možné pokládat za „román“. Nicméně v povídce leží síla její výpovědi a čtenáře o tom přesvědčuje konzistentně po desetiletí. První povídková sbírka Tanec šťastných stínů vyšla v roce 1968, zatím poslední Drahý život v roce 2012. Celkem čtrnáct sbírek, k tomu několik výborů napříč tvorbou. Během let si Munroová vybudovala vynikající reputaci, a to nejen u kritiků, ale – a to zejména – i mezi svými kolegy spisovateli. Nobelova cena za literaturu v roce 2013 byla jen potvrzením této pověsti.
V češtině vyšla Munroová
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
