Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Pithart: Dvě šance narovnat vztahy s Ruskem jsme promarnili. Teď nás čeká nejtěžší

V několikaměsíční sekvenci historie od snesení maršála z podstavce až k Vrběticím, je zašifrována trvalá nevyváženost česko-ruských vztahů. Foto: Kremlin.ru
V několikaměsíční sekvenci historie od snesení maršála z podstavce až k Vrběticím, je zašifrována trvalá nevyváženost česko-ruských vztahů. Foto: Kremlin.ru

Komentář Petra Pitharta: Máme znovu šanci vstoupit do dějin. Nemyslím tím na přední stránky světových deníků, ale do dějin jako jejich subjekty, plnohodnotní aktéři. Využijeme ji?

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Děje se tak poté, co nám dávno skončila Havlova éra, a po tom, co nás další dva nejvyšší představitelé téměř po dvacet let systematicky vyvlékají ze všech solidarit a spojenectví se Západem, jako by šlo jen o to, že my sami, my víme, my zažili, podrazy na nás… Do pohavlovských dějin jsme se zatím nasoukali jako oběti.

Ani jsme si ji, tu poslední šanci, nezasloužili. Ale sběhlo se to. Dva bondové, leč v ruské morytátové tradici travičů a paličů, dostali zřejmě za odměnu za akci ve Vrběticích turistický zájezd ve dvou do kapitalistické ciziny. V Salisbury je určitě líp než v hlubokých lesích Zlínského kraje, kde jeden neví, na koho tam natrefí. Třeba na nějakého místního nimroda. Spíše než strážného. Kdo by si pomyslel, že to praskne?

Popud k odvaze

Jaká šance! Jsme na tahu. Ruská strana nedodržela zlatý princip reciprocity, který je třeba vnímat jako první, zklidňující náznak naděje, že se nebude válčit pořád, že příměří bude jednou myslitelné. Jednou. Jenže ruská strana nás porušením reciprocity doslova nutí smečovat. Ano, lze to tak říci: dodali našemu chabému sebevědomí odvahu, o jakou jsme dosud ani nestáli.

V několikaměsíční sekvenci historie od snesení maršála z podstavce až k Vrběticím je zašifrována trvalá nevyváženost česko-ruských vztahů. Před okupací v roce 1968 i po ní. Nevyváženost je tu nejmyslitelnějším eufemismem pro „zbytky kolonialismu“.

Co bude dál, záleží na nás. Musíme se smířit s tím, že naši nynější spojenci budou sice solidární, ale že mnoho nepříjemné práce budeme muset vykonat sami.

Kromě bývalých velmocensko-koloniálních vztahů třeba znovu zhodnotit a přehodnotit i ty česko-ruské a rusko-české, včetně těch sahajících až k národnímu obrození. Lze je ne snad napravit, ale lépe pochopit jen po sériích mnoha větších i menších kroků. Práce na celé roky!

Promarněné šance

Vyjevují se mi tři aktuální příběhy, příznačné pro nevyrovnanost našich vztahů. Jsem celý život proti bourání pomníků, píši o tom znovu a znovu. Uvolňuje totiž vždycky vedle vyšších citů i nejnižší pudy. Ale na náměstí Interbrigady ten Koněvův pomník nikdy neměl stát.

V okolí několika set metrů dnešní Prahy 6 je (či už spíše jen byl) kus „ruské“ Prahy: sem, do Zelené ulice, do Rooseveltovky a dalších okolních ulic a náměstí, se stěhovali po bolševické revoluci ruští a ukrajinští emigranti, vesměs vzdělanci, minimum politických. Mnozí z nich učili na zdejších vysokých školách, pěstovali většinou přírodní vědy, ale i jazykozpyt v Pražském lingvistickém kroužku. Obdrželi záhy československé občanství. Nad jejich příchodem bděl znalec Ruska, a především demokrat aristokratického střihu Tomáš Garrigue Masaryk. Přispěl (také finančně) ke vzniku nadace, postaral se o výstavbu škol i gymnázií pro jejich potomky. Existovala kupříkladu i ukrajinská právnická fakulta!

Jenže ráno 9. května 1945 a v příštích dnech a týdnech speciální jednotky KGB zvané SMĚRŠ (směrť špionam), tedy varianta „zelených mužíčků“, podle dávno připravených seznamů vytahovaly z bytů učené staré muže, které čekal strašný osud. Odváželi je do vyšetřovny – do jedné vily také na Praze 6 – mučírny v Dělostřelecké ulici. Jednotlivci byli po kratším čase, někteří až po letech, rodinám vráceni, mnozí však beze stopy zmizeli v gulagu. „Oni byli první!“ volali po listopadu 1989 jejich potomci. Celá tato část Dejvic je pro Rusy tragické místo.

Týká se to stovek ruských a ukrajinských rodin. Chodil jsem v minulých letech na vzpomínková setkání pozůstalých – na pravoslavné, vpravdě podzemní mše ve dvou probouraných kočárkárnách v temném zatuchlém suterénu v Rooseveltově ulici.

Venku těsně nad úrovní chodníku kráčely nohy, neviditelné od kotníků výš, aniž cokoli tušily. Ani tehdy, ani v době, kdy se ty šťáry odehrávaly. Kdo o všem věděl, byl Edvard Beneš a jeho vláda. Věděli, ale kráčeli dějinami dál. Jako ti, co nás míjeli po chodnících každého 9. května, ve dnech rozkvetlého šeříku. Dvě stě metrů od maršála Koněva s kyticí bronzových šeříků v ruce.

Kdyby mělo být v Československu jedno jediné místo, kde by socha maršálova neměla a nesměla stát, bylo by to toto místo, kde už dnes zase není, ale kde byla. Co s ní? Nevyhodil bych ji na smetiště, ani přes plot ruské ambasády. Ani do státního depozitáře. Třeba mít pochopení a uznání i k citům, které nesdílíme.

Postavil bych ji třeba na česko-saské hranici. Do míst, kde maršálova tanková vojska překročila naše hranice na cestě do Prahy, tehdy již osvobozené. Jiné tanky ale Československo ve stejné době osvobozovaly. Tedy možná také někam na místa krvavých bojů mezi Ostravou a Prahou. Vždy se souhlasem příslušné místní samosprávy.

Je moc dobře, že se nešťastné, ale nutné akce se sochou-pomníkem ujala nikoli vláda, ale dvě samosprávy: města Prahy a městské části Praha 6 jako součást občanské společnosti, nikoli eráru (což v Moskvě nikdo nikdy nepochopí, protože tam je erár všechno, když na to přijde).

Druhý příběh, o kterém jsem se ke své hanbě dozvěděl až před dvěma dny: kus Stromovky, přiléhající k zahradě rezidence sovětského velvyslance, zabrala okupační vojska někdy po 21. srpnu 1968. Rozšířila tak teritorium tehdy ještě SSSR, dnes Ruské federace. Kus Stromovky, kousek od místa, kde jsem chodil do obecné školy, si Sovětský svaz uřízl ke svému území a ještě i několik hektarů parku.

Jistěže o tom někdo věděl, jako věděl Beneš o těch ranních přepadech československých občanů v Praze-Bubenči. Asi se dělalo, že bude nejlépe s tím nic nedělat. A mlčet. Rusové se přece nevzdají ani kusu Sachalinu, ani kusu Stromovky! Václav Havel pronesl kdysi jednu ze svých nejmoudřejších vět: Sovětský stát je stát, který neví, kde má svoje hranice… Je mi hanba, že jsem to o Stromovce nevěděl, ale kdo z nás to věděl? Tento zábor musí zpátky do katastru Prahy 6. Už vidím ruského velvyslance, jak slavnostně ten kus země starostovi Prahy 6 předává… To se pak naše vztahy zase o kus narovnají.

Vůle stát na vlastních nohou

No a teď Vrbětice – naše v pořadí třetí šance na narovnání vztahů. Bude nejtěžší ze všech. Dvě se promarnily. Bude se řešit gesty a protigesty, potrvá to léta, ale musíme v tom vytrvat. Včetně odškodnění místních lidí. Měl by je vzít na sebe stát, také jako gesto uznání podílu viny, a pak je vymáhat od Ruské federace. Velmi špatně jsme si ten areál hlídali… Možná každý z nás zná i jiné, podobně děravé „areály“. Chodí se tam na houby. Když nebudeme ve vrbětické kauze vítězi, nesmíme být ale ani poraženými.

Líbí se vám článek Deníku N? Pokud nechcete přijít o ty další, objednejte si do mailu některý z našich přehledů, které pravidelně posíláme. Vybrat si můžete na této stránce.

Jedna socha, jeden kus zahrady, jeden sklad munice – tři příběhy, všechny nedokončené, příběhy o naší dosti chabé vůli stát na vlastních nohou, být subjektem, a nejen objektem dějin, a zároveň příběh o síle a neomalenosti toho medvěda, který je pořád ještě pro někoho trochu neohrabaným, ale v jádru hodným méďou.

Ve zkratce symbolizují naše stále ještě ponížené postavení ve vztahu k Rusku, impériu, leckterými z nás pořád ještě milovanému. Vždyť já jako pionýr jsem ho před sedmdesáti lety miloval také.

Denní přehledy aktuálních informací, výběr nejzajímavějších článků nebo celé články z vybraných témat. Aby vám během léta nic důležitého neuteklo, využijte možnosti odebírat newslettery Deníku N přímo do vašeho e-mailu. Odběr si jednoduše nastavíte ve vašem uživatelském účtu.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

TOP

Česko, Komentáře, Kontext N

V tomto okamžiku nejčtenější