Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Vroucí náklonnost slovenských politiků k Rusku je dnes zradou Česka

Přátelství. Kresba: Shooty, Denník N
Přátelství. Kresba: Shooty, Denník N

Komentář Martina. M Šimečky ve slovenském Denníku N: Diplomatický výbuch v česko-ruských vztazích je pro Slovensko zavazující, protože to, co se stalo Čechům, jako by se stalo nám.

Závažnost, ba rozsah ruského útoku na Česko v roce 2014 sice nelze srovnávat s invazí půlmilionové armády do Československa v roce 1968, ale politické východisko pro oba útoky je stejné: Rusové považují území bývalých satelitů za své teritorium. Vůbec je nenapadne, že by měli respektovat jejich suverenitu.

Také důvod útoků je stejný. V roce 1968 byli Rusové přesvědčeni, že mají právo zabránit tomu, aby se Československo odtrhlo od sovětské říše. V roce 2014 byli přesvědčeni, že mají právo zabránit Ukrajině odtrhnout se od ruské říše, a v českém skladu ve Vrběticích byly zbraně, které měly podle týdeníku Respekt jet na Ukrajinu. Vyhodit ho do vzduchu mělo z ruského pohledu svoji jednoduchou logiku, jelikož české území nepovažují za cizí.

Není těžké porozumět tomu, proč Rusové neuznávají mezinárodní smlouvy o suverenitě států, těžší je však pochopit, proč někteří čeští a slovenští politici přesto považují Rusy za spojence. Prezident Miloš Zeman už celá léta obhajuje ruský nárok na český stát, bývalý předseda slovenského parlamentu Andrej Danko vnímá Slovensko jako satelit ruské říše a expremiér Igor Matovič obdivuje poctivou ruskou duši, protože „v Rusku mnohem více záleží na slově a pohledu do očí než na tom, jak právníci napíšou smlouvu“.

Český cynismus a slovenská vroucnost

Podobnost těchto postojů je však matoucí, protože česká a slovenská servilita vůči Moskvě mají odlišnou povahu: česká je cynická, slovenská je vroucná. Češi si svůj romantický vztah k Rusku odbyli po druhé světové válce, a jelikož okupaci a normalizaci, která po ní následovala, snášeli psychicky mnohem hůř než Slováci, už se k lásce k Rusku nemohou vrátit.

Miloš Zeman, Václav Klaus a další čeští politici jsou sebevědomí a pragmatičtí nacionalisté, kterým vyhovuje, že Rusové chtějí rozbít Evropskou unii, protože to oni chtějí také. Jejich náklonnost k Rusku je živa spíše averzí vůči Německu, Bruselu a liberální demokracii než láskou k Vladimiru Putinovi. A na dobrých vztazích s Moskvou lze navíc zbohatnout, jak je to naučil zesnulý Petr Kellner.

Toto moc dobře chápou také samotní Rusové, proto jsou jejich agenti a obchodníci v Česku tak aktivní. Česko je pro Rusy strategicky mnohem zajímavější než malé Slovensko sousedící s Ukrajinou, kterou dnes považují za nepřítele. Bohatá Praha plná cizinců je mnohem přitažlivější než malá Bratislava na periferii, navíc nedaleko Vídně, kde jsou Rusové jako doma už od druhé světové války.

To ale určitě neznamená, že by Rusové neusilovali o to koupit si slovenské politiky, ale je pro ně přece jen výhodnější investovat do Miloše Zemana (a Viktora Orbána). Kromě toho zjistili, že si slovenského politika mohou koupit až komicky levně. Stačí mu projevit vroucí city a ty budou vzápětí opětovány.

Takto se do Rusů zamiloval Andrej Danko, je však pouze pokračovatelem linie mnohých svých předchůdců. Rusy miloval Alexander Dubček, do doby, než ho zklamali, když přepadli Československo. Oddaně jim sloužili Gustáv Husák i Vasil Biľak.
Potom přišel Vladimír Mečiar a další, kteří spojili svůj politický osud s Ruskem, protože západní civilizace je odmítla. Zamilovali se do Rusů, jako například Marian Kotleba nebo Ján Čarnogurský, kterému Rusové projevili úctu a dali najevo vroucné city.

Přitažlivost ruského obra pro malého Slováka

Z této plejády se do jisté míry vymyká Robert Fico, který sice o ruskou přízeň usiloval také, ale ze stejných cynických důvodů jako Miloš Zeman. Na rozdíl od Zemana však pocítil jako premiér na vlastní kůži nespolehlivost ruské náklonnosti, když nám Rusové zavřeli kohoutky s plynem v roce 2009. Pokud přesto nadále hledí na východ, je to zejména proto, že ho Západ přestal respektovat.

To, co spojuje téměř všechny slovenské politiky, kteří se hlásí k Rusku, je láska k autoritě cara. Usilují o jeho přízeň, protože svým odleskem ozáří také je samotné. Je to upřímný a vroucný cit.

A nejčastějším spouštěčem tohoto citu je zklamání ze západní politické kultury, neosobní a trvající na pravidlech a smlouvách, které nelze obejít. Necitlivé vůči slovenské vroucnosti, která by mohla vyplnit naše mezery ve vzdělání, úctě k demokracii či znalosti jazyků. Toto zklamání nakonec zákonitě vyústí do odmítnutí evropské civilizace a do okouzlení východem.

Toto může být také případ Igora Matoviče, kterého okouzlil pohled do očí pana Kirilla (Kirill Dmitrijev, šéf Ruského fondu přímých investic, s nímž Matovič v Moskvě jednal o dodávce vakcín Sputnik V, pozn. red.). Tak důvěrně jako on s ním žádný západní politik nemluvil. Pouze Viktor Orbán, jenž ale západním politikem není.

Slovenský závazek

Odhalení ruských agentů, kteří podle české vlády odpálili sklad ve Vrběticích, je diplomatický výbuch řádově vyšší síly než jakékoliv jiné spory mezi Českem a Ruskem od roku 1989. Češi si konečně museli přiznat, že Rusko pohrdá jejich suverenitou a chová se k nim jako nepřítel.

Pro Slovensko je to však stejně zavazující poznání, protože Češi jsou naše západní alter ego, naše historické dvojče. To, co se stane jim, jako by se stalo nám.

Máme štěstí, že klíčoví lidé v čele našeho státu nechovají k ruské říši vroucné city a že se v západní politické kultuře a evropské civilizaci cítí doma. Není to samozřejmost, je to spíše netypická shoda náhod, které do sebe zapadly na poslední chvíli, kdy se premiérem stal Eduard Heger a na ministerstvo zahraničí se vrátil Ivan Korčok.

Nevíme totiž, jak by reagoval Igor Matovič, opojený ruskou vakcínou, kdyby byl dnes premiér. Je to úleva, že si to už nemusíme ani jen domýšlet.

Pokud máte připomínku nebo jste našli chybu, napište na editori@denikn.cz.

Kauza Vrbětice

Názor

Komentáře

V tomto okamžiku nejčtenější