Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Na hřbitově ve vlnách pandemie. Dva berlínské rozhovory s Jaroslavem Rudišem

Jaroslav Rudiš na hřbitově v berlínské čtvrti Kreuzberg. Foto: Pavel Polák, Deník N
Jaroslav Rudiš na hřbitově v berlínské čtvrti Kreuzberg. Foto: Pavel Polák, Deník N

Chtěl jsem se ho ptát, jak se mu žije v pandemii a jestli píše knihy. Jaroslav Rudiš navrhl, že půjdeme na hřbitov. Prý tam chodí často, v lockdownu skoro každý den. Byl tehdy listopad. V Berlíně, kde žije, začal platit stejně jako v celém Německu lehký lockdown. V Česku, kde je také doma, kam jezdí nejraději vlakem a kam se už několik měsíců kvůli koronakrizi nepodíval, klesala tou dobou z velkých výšek druhá vlna epidemie.

Když chodíte tak rád na hřbitovy a prohlížíte si je, říkáte si někdy: Jé, tady bych chtěl ležet?

V mém posledním románu Winterbergova poslední cesta je toho o hřbitovech hodně. Je to taková cesta dějinami střední Evropy s bedekrem z roku 1913. Winterberg je z Liberce a ten děj se hodně točí i kolem libereckého krematoria, které je nesmírně zajímavé. Bylo to první krematorium v Rakousku-Uhersku, ve kterém se ovšem nesmělo spalovat. K první kremaci došlo ale hned po vzniku Československa. Vždycky když píšu, promlouvá tam historie. Hodně rešeršuju. Krematorium jsem navštívil a vše si prohlédl. Byl tam zpopelněn i můj dědeček Alois, předobraz Aloise Nebela. Tam jsem si říkal, že to je hezké místo, tohle krematorium a urnový háj na kopci v centru Liberce, ke kterému mám vztah. Kde budu ležet, ale nemám ještě rozhodnuté. (smích)

Někdy si tady na berlínském hřbitově nasadím sluchátka a poslouchám si Winterbergovu nejoblíbenější operu, což je Parsifal od Richarda Wagnera. Ouverturou této opery bylo liberecké krematorium slavnostně otevřeno. Když jsem na tohle při rešerši narazil, přišlo mi to až takové tragikomické. Hlavně ten patos, že orchestr libereckého divadla hraje v krematoriu tuto nádhernou, vznešenou hudbu. Winterberg si v románu přeje, aby mu, až umře, zahráli právě tu. To by se mi vlastně taky líbilo. Ale pak ještě nějaký rokenrol.

Kdy vyjde Winterberg česky?

Na podzim 2021. Michaela Škultéty je už s překladem skoro hotová.

Winterbergs letzte Reise (Winterbergova poslední cesta) je prvním románem Jaroslava Rudiše, který napsal v němčině. Hlavní postavou je téměř stoletý Wenzel Winterberg, poslední řidič tramvaje v Západním Berlíně, který se vydává na svou poslední cestu v doprovodu pečovatele Jana Krause, původem z Čech. Z Berlína až do Sarajeva, cesta střední Evropou i jejími dějinami.

Zasahujete hodně do českého překladu?

Ne, to nechci. Já si překladatelské práce velmi vážím. Když jsem ten román psal, promlouvalo to ke mně německy. Je to inspirované příběhem mého kamaráda, který je Němec s českými předky a je to takový Winterberg, v jehož těle a duši ožívají dějiny Rakouska-Uherska. Daroval mi i první větu románu, kdy Winterberg říká: Mým srdcem prochází bitva u Hradce. Durch mein Herz geht die Schlacht bei Königgrätz. To rozhodlo, že to musím napsat německy. Není to náhoda. Netušil jsem ale, že budu stát před otázkou, jak to přeložit svým českým čtenářům.

Nebudete mít pak pocit, až to uvidíte: Takhle bych to já česky nikdy nenapsal!

Toho se nebojím. Paní Škultéty je skvělá překladatelka. Nějaké věci jsme spolu taky konzultovali, ty, které jsou v překladu složité. Když Winterberg vzpomíná na tatínka, ředitele libereckého krematoria, opakuje se tam taková variace slovní hříčky s různými mrtvolami, které nejsou ani trochu hezké. Všechny ty Bierleichen, Schnapsleichen, Eisenbahnleichen…To se do češtiny špatně překládá. To se musí nějak vymyslet. Myslím, že se jí to moc povedlo.

Přitahuje vás hřbitov v době pandemie o to víc, že není moc kam venku chodit?

Stoprocentně. Já jsem třeba celé jaro během první vlny prochodil po hřbitovech. Myslel jsem si, že to bude na chvilku, kdy se nebude moct do Čech. Pak mě ale strašně překvapilo, jak rychle vznikla ta koronavirová hranice mezi našimi zeměmi. Až mě to vyděsilo, jak snadný to bylo. A že to, co vnímáte jako automatické, najednou není. To, že co dvě hodiny jede mezi Berlínem a Prahou vlak, že si dáte v jídelním voze řízek a pivo a dojedete pohodlně až do Prahy. Nikdy jsem nebyl tak dlouho na jednom místě jako na jaře v Berlíně.

Na hřbitově Dreifaltigkeit v berlínské čtvrti Kreuzberg. „,Někdy si tady na berlínském hřbitově nasadím sluchátka a poslouchám si Winterbergovu nejoblíbenější operu, což je Parsifal od Richarda Wagnera,“ říká v rozhovoru pro Deník N spisovatel Jaroslav Rudiš. Foto: Pavel Polák, Deník N

Máte dva domovy, Berlín a Česko. Proč jste se rozhodl, že zůstanete tady?

Hlavní domov je pro mě

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Německo

Rozhovory

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější