Turecko, země, kde se s vámi anglicky domluví málokdo. Chybí motivace
Přes čtvrt milionu Turků zaplatí ročně víc než 300 milionů lir za nejrůznější kurzy angličtiny. Přesto se spousta z nich anglicky nedomluví ani v nejzákladnějších situacích. Proč jim to nejde? Pro Deník N píše z Ankary Jana Rýznerová.
Když jsem loni v září přijela na dvouletý pobyt do Ankary, neschopnost místních použít byť jedno jediné anglické slovíčko, například zareagovat na pozdrav, mě zarazila. Přitom kolikrát měli lidé, s nimiž jsem se snažila promluvit, na sobě triko s anglickým nápisem. Nebo pracovali na jednom z míst, jako je kavárna, v níž píšu tento článek a kterou hojně navštěvují cizinci. Slogan v ní přes celou stěnu hlásá, že „the proof is in the cup“. A v knihovničce nedaleko kávovaru je několik anglických knížek.
Když si ale chci u baristy objednat malé cappuccino do hrníčku (všem anglicky mluvícím ho automaticky dávají do kelímku s sebou), potřebuju namířit ukazováček na hrnek a několikrát jím ve vzduchu významně poklepat.
Taky když jedu v taxíku, žádá si to bedlivě sledovat, kam se řítíme, a výrazná gesta. Když neukazuju „tady doleva, tady doprava“ a jenom říkám „left“ a „right“, odbočku často přejedeme.
Anglicky nemluví nikdo z recepčních u nás v domě, který je plný cizinců, ani většina recepčních ve fitness centru, kam chodím cvičit.
Pokud potřebuju k doktorovi v nemocnici, musím se objednat v čase, kdy je k dispozici překladatel, který mě přes úřední procedury dovede k lékaři. Ten anglicky někdy mluví a někdy ne. Když mi na podzim vyhřezla plotýnka, podíval se na snímek z magnetické rezonance a prohlásil:
