Deník N

Díky technologiím sami a ochotně kráčíme do náruče Velkého bratra

Obálka českého vydání knihy již vtipně obsahuje hvězdičkové hodnocení čtenářů.
Obálka českého vydání knihy již vtipně obsahuje hvězdičkové hodnocení čtenářů.

Současný svět zažívá odliv důvěry lidí v tradiční instituce a její přesun ke snadno manipulovatelným technologickým platformám. Jaká z toho plynou pro společnost rizika popisuje Rachel Botsmanová v knize Komu se dá věřit?

V komplikovaném městském světě, v němž žije stále více lidí, se žádný člověk neobejde bez důvěry. Nejen důvěry v nejbližší rodinné příslušníky, ale také instituce a to, že zkontrolují, aby potraviny prodávané v obchodech byly zdravotně nezávadné, nebo důvěry v přístroje, abychom si mohli být s určitou mírou pravděpodobnosti jistí, že se s námi nezasekne výtah a vagón metra plný pasažérů nezačne kvůli zkratu hořet. Jak je to s důvěrou v současném světě, v němž stále významnější postavení zaujímají autonomní roboti a inteligentní počítačové systémy, obšírně popisuje Rachel Botsmanová ve své knize Komu se dá věřit?: Aneb jak nás technologie sblížily a proč by nás mohly zase rozeštvat (Who can you trust?: How Technology Brought Us Together and Why It Might Drive Us Apart). Autorka je hostující akademičkou na Oxfordské univerzitě. Její první kniha What‘s Mine Is Yours (2010) pojednávající o vzestupu „kolaborativní spotřeby“ se zapsala do širokého povědomí a časopis Time tento koncept označil za jednu z „deseti myšlenek, které změní svět“.

V nové knize autorka popisuje, jak komplikovaně funguje důvěra v každodenním styku: experimenty ukázaly, že při setkání s neznámým člověkem nejdůvěryhodněji působili ti, kteří se „tváří mírně šťastně“, i když to je klam: ve skutečnosti takoví lidé vůbec důvěryhodnější nejsou. A o to složitější je získávání důvěry a důvěryhodnosti v éře, kdy žijeme souběžně „online“ a „offline“, což dohromady vytváří občas obtížně „ukočírovatelnou“ směsici, kterou italský filozof Luciano Floridi nazývá novotvarem „onlife“. Botsmanová konstatuje, že miliony lidí dnes přestávají věřit téměř všem a všemu, čemu doposud svěřovali svůj život, peníze nebo bezpečí. A klesá i prostá rovina vzájemné mezilidské důvěry, například v ústní dohodu uzavřenou dvěma lidmi mezi sebou. Vlády, zavedené obchodní značky, banky, média a další instituce přicházejí o důvěru občanů, zákazníků a diváků. Jestliže si třeba zdravotní sestry zachovávají 93 procent důvěry, u duchovenstva výzkumy zaznamenávají prudký propad, takže průměrný současný Brit více věří náhodnému cizinci než knězi ve zpovědnici. Málo důvěryhodná jsou pro četné čtenáře tradiční média stejně jako pro klienty banky, u jejichž vedoucích představitelů, kteří až příliš riskovali při spravování cizího kapitálu, žel nezřídka platí princip beztrestnosti. Což je pro řadového spořivého občana frustrující a demoralizující.

Popularitu naopak získávají různá protisystémová hnutí a technologické platformy. Naši důvěru podle autorky „stále více formují online nástroje, a to na úkor tradičních společenských vazeb.“ Botsmanová rozlišuje tři druhy důvěry: lokální, instituční a distribuovanou. Vstupujeme podle ní do věku té poslední. Ve své knize zkoumá, co to znamená pro politiku a pro lidskou společnost obecně.

Rachel Botsmanová hovoří na TED Summit 2016, Banff, Kanada. Foto: Bret Hartman / TED

Internet zavedl důvěru na dálku

Návyk používat nové technologie a digitální platformy ovšem nepřišel sám od sebe. Botsmanová tedy nejprve ukazuje, jak se postupně dařilo bourat tradiční lidský odpor k novým, neznámým věcem. Svou roli zde sehrál například tzv. „skeumorfismus“, strategie, kdy odvozený objekt či jeho zobrazení napodobuje (pro novou situaci již nepotřebné) funkční prvky originálu, jako když počítačová složka obsahující odstraněné soubory má podobu odpadkového koše.

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Kultura

V tomto okamžiku nejčtenější