Nad mraky vždycky svítí slunce
Doktor Vlach v románu Saturnin říká, že prožíváme-li dlouho idylu, přestaneme ji vnímat. Tohle pravidlo platí i naopak. Pokud je situace neúměrně dlouho bezútěšná, zvykneme si na ni a začneme ji považovat za normální.
Doktor Vlach pokračuje tím, že by nám osud prokázal službu, kdyby nás během té idyly vyhodil na mráz a připomenul nám, jak dobře se vlastně máme. I tohle lze otočit. Nastal čas si připomenout, že to, co prožíváme, je výjimečné – a hlavně, že to není napořád.
Někdy je potřeba se od něčeho dostatečně vzdálit, aby to člověk viděl nezkresleně a celistvě. Vezměte si třeba partnerské vztahy. Dokud v nějakém jsme, často přehlížíme jeho vady a nedostatky. Omlouváme to, co bychom u jiných kritizovali. Nebo si prostě nepřipouštíme, že je něco špatně. Jsme tak blízko, že se před námi realita zkresluje. Dotaženo do extrému, na tomto principu funguje
