Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Samoživitelkou v krušných časech: Někdy nemáme ani na jídlo, ale přece to nevzdáme

Alena Tovarová bydlí s třemi dětmi v bytě pronajatém od magistrátu. „Byla jsem opravdu na dně, topila jsem se v bahně, a teď se máme daleko lépe. Mám momentálně všechno, co jsem chtěla,“ říká osmatřicetiletá žena. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N
Alena Tovarová bydlí s třemi dětmi v bytě pronajatém od magistrátu. „Byla jsem opravdu na dně, topila jsem se v bahně, a teď se máme daleko lépe. Mám momentálně všechno, co jsem chtěla,“ říká osmatřicetiletá žena. Foto: Ludvík Hradilek, Deník N

Život samoživitelek a samoživitelů se v době pandemie zkomplikoval. Mnozí přišli o práci, mají problémy splácet dluhy. Tři ženy a jeden muž popsali Deníku N své příběhy, ve kterých je koronavirus jen další epizodou, s níž se za pochodu vyrovnávají.

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Alena: Jsem šťastná, že už s dětmi nežijeme v azyláku

V devatenácti letech potkala známost na jednu noc. Bylo to na večírku na druhém konci republiky. O dotyčném už nikdy neslyšela a za devět měsíců porodila dceru Valerii.

O osmnáct let později bydlí Alena Tovarová v sociálním bytě v pražských Řepích se svými třemi dětmi. Dvanáctiletým Patrikem, desetiletou Izabelou a osmiletým Tadeášem. Nejstarší Valerie žije s babičkou, která si ji vzala do pěstounské péče.

„Jsem šťastná, nic víc teď nepotřebuju. Máme kde bydlet. V azyláku to nebyl domov. Jeden záchod na celé patro,“ říká osmatřicetiletá vyučená cukrářka Alena.

„Ne, mami! Dva záchody tam byly,“ opravuje ji Izabela. Leží na rozkládacím gauči a hádá se s Patrikem. Ten si taky vybavuje jen jednu toaletu. Tadeášovi je to jedno, celý azylový dům má spíš v mlze.

Na posteli jsou naskládané všechny děti. Mezi nimi se proplétají morčata. Tadeáš skáče po posteli tak divoce, až se vyděsím, co z domácích mazlíčků zbyde. Děti mi průběžně chodí ukazovat morčata i kočky, mezitím odbíhají „krást“ do kuchyně studené lívance. Největší úlovek má Patrik. Zmocnil se šlehačky ve spreji.

„Dejte si jenom málo! Vždyť jste odpoledne chtěli kompot se šlehačkou. Takhle pro vás už nebudu mít,“ napomíná je máma. Pozdě. Sprej už syčí jen naprázdno. A dlouho zase žádný nebude.

„Ten chlap ani netuší, že je táta. Že jsem těhotná, jsem zjistila pozdě. Valerie se začala hlásit až ve 22. týdnu a s tím už nešlo dělat nic. A tak jsem s ní byla sama,“ vypravuje Alena. Po pěti letech potkala nového partnera.

„Bylo mi dvacet čtyři a jevilo se to jako láska,“ ironicky zdvihá obočí. Mladší muž se základním vzděláním. Ale jak Alena dodává, nikdy ji nezajímalo, kdo má jaké školy. Brzy ji ale muselo začít zajímat, že její partner nehodlá přispívat na domácnost. Že se naopak nechává živit.

„Skoro hned jsem otěhotněla a narodil se Patrik. Pak jsem porodila ještě další dvě děti a bylo to několik let psychického násilí. Ustupovala jsem, kam jen to šlo. Nechala jsem se ovládat, až mě jako člověka zničil. Na jedné psychoterapii jsem to popsala tak, že jsem fungovala jako robot. Byla jsem matka a hlavní živitelka rodiny. On byl jen doma a postupně přestal dělat i dřevo. Bydleli jsme na venkově za Prahou, kde měl své rodiče. A já se odstřihla od všech svých lidí.“

Alena jednoho dne ustupovat přestala – když jí došlo, jakou spoušť tohle soužití přineslo. Nejenže se trápila ona, ale čím dál hůř nesly rodinné poměry děti. Třeba Izabela až do druhé třídy téměř nemluvila.

„Mamka pracovala, vlastně jen pořád chodila do práce. Táta vůbec,“ skáče nám Izabela do řeči.

Zachvěju se zimou. „My jsme tu studený odchov, máme skoro vypnuté topení, stačí nám jen trubky,“ omluvně se na mě usměje Alena. Vzápětí mě ujišťuje, že při největších mrazech přitápěla. Sedím tu v zimní bundě. Děti jsou na první pohled zvyklé, pobíhají v tričkách.

Když se narodil Tadeáš, situace doma se zhoršila. K psychickému násilí přibylo i fyzické. Hlavní roli hrály peníze. Alena je potřebovala na jídlo, na školní obědy, na družinu. „On ale chtěl, abych mu koupila pivo. Řekla jsem mu, že ne, že

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Chudoba

Česko

V tomto okamžiku nejčtenější