Jak voní Berlín? Počkejte, musím na chvilku zavřít oči
Německý deník Pavla Poláka: „Omlouvám se, že ruším, ale měla bych dotaz.“ Těmito slovy začínal e-mail, který jsem dostal před mnoha týdny. Ačkoli odpovídám zpravidla rychle, na tento e-mail jsem dosud neodpověděl. A to kvůli tomu, že otázka byla složitá a já na ni dlouho neměl žádnou odpověď. Teď už ji mám. A tak s jistým proviněním odpovídám tímto deníkem. A jak ta otázka vlastně zněla? „Jak podle Vás voní Berlín?“
Pochybuji o tom, že město může vonět jen jednou vůní. Notabene když je tak velké a rozlezlé jako skoro čtyřmilionový Berlín. Některé vůně a pachy ale uvíznou v paměti, odkud se je nyní ze vzpomínek pokusím vylovit. Docela pomáhá, když se při tom zavřou oči.
Je to třeba teplem obalená vůně na olejovém plechu propékajícího se buřtu u mého oblíbeného občerstvení ve čtvrti Kreuzberg, kde dělají currywursty s hranolkami klidně i ve tři hodiny hodiny ráno. Nebo naopak chladná vůně Sprévy po dešti, která Berlínem protéká, mírně prosycená zápachem, který se do řeky line z berlínského podzemí a kanálů. Nebo štiplavá vůně žhnoucího dřevěného uhlí, která se za teplých a slunečných dní táhne nízko nad travnatou zemí z desítek grilů v parku Friedrichshain.
Takových vůní spjatých z Berlínem je spousta. Ale nejsou to vůně typicky berlínské. Currywurst vám opečou v kterémkoli německém městě. Řeky po dešti vonívají podobně, což platí také o uhlí na grilu.
Existuje ovšem jedna zcela jedinečná vůně, podle které bych poslepu a se stoprocentní jistotou poznal, že jsem v Berlíně.
