Zvířecí chování aneb co kdyby sloni uměli mluvit

Safina v knize zdůrazňuje, že podíváme‑li se na obrázky mozku člověka, šimpanze, vlka, slona či delfína, „podobnosti převálcují rozdíly“. Jsme podle něj „v podstatě totožní“, pouze dlouhou zkušeností formovaní do odlišných vněj­ších tvarů, abychom se dokázali vyrovnat s různým vnějším prostředím, a uvnitř nastaveni na různé speciální dovednosti a schopnosti: „Neexistuje žádné jiné zvíře, jako jsme my. Nezapo­meňte ale, že neexistuje ani žádné jiné zvíře jako oni.“

Přečtěte si také

Záchrana přírody: po vybití krys a odchytu koz se z karibského ostrova zase stal ráj ptáků a plazů

Kvůli této příbuznosti dokonce kritizuje i praxi mluvit o zvířatech jako o „samici“ či „samci“. Tyto výrazy s se­bou podle Safiny přinášejí předpojatost. Slova jako „otec“, „matka“, „dítě“ a „bratr“ jsou přesnější pro to, co a kým kosatky nebo sloni jsou a jak pozoruhodně fungují jejich komunity. „Pokud sjednotíme výrazové prostředky, kouřová clona se začne rozptylovat; spadnou nám klapky z očí. Jenže to je přesně to, čeho se někteří lidé obávají,“ konstatuje.

Jeho popisy zvířecího chování proto někdy záměrně podtrhují analogie s jednáním lidským. Jako v tomto případě svádějící slonice: „Říjné samice si koketně vykračují, vrtí se u toho a kolébají a dívají se přes ra­mena na samce. Člověk úplně čeká, až zamrkají řasami. Když to vidíte poprvé, připadá vám to strašně legrační. Chovají se téměř vyzývavě a my to vnímáme jako zábavné, protože tomu rozumíme. Tak blízcí si jsme.“

Společenský život některých savců autor líčí jako plný intrik, svádění, žárlivosti i lásky, takže je možné sledovat jej skoro jako lidskou „telenovelu“ ­– čímž nemá být myšlena plytkost děje, ale komplexita jejich vztahů.

Přečtěte si také

Jasoně nenahradí žádný drsoň, když vyhyne. Na Pálavě vymírá největší motýlí populace, říká biolog

Při jejich líčení autor vychází z poznatků badatelů, kteří