Deník N – rozumět lépe světu

Deník N

Tři tisíce let staré tajemství království Šu. Země vydala poklady ztracené civilizace

Masky byly v rituálech sansingtuejské kultury klíčové. Zřejmě se nasazovaly na dřevěné kůly a sloužily jako totemy (našly se na nich i stopy rudé barvy v uších, nozdrách a na rtech, která jim měla propůjčit sluch, čich a chuť). Ale patrně si je na obličej nasazoval i š‘ čili mrtvola: člověk, který při rituálu představoval zesnulého. Foto: Oriental Image via Reuters
Masky byly v rituálech sansingtuejské kultury klíčové. Zřejmě se nasazovaly na dřevěné kůly a sloužily jako totemy (našly se na nich i stopy rudé barvy v uších, nozdrách a na rtech, která jim měla propůjčit sluch, čich a chuť). Ale patrně si je na obličej nasazoval i š‘ čili mrtvola: člověk, který při rituálu představoval zesnulého. Foto: Oriental Image via Reuters

Zlaté masky a obří bronzové hlavy. Nefritové čepele a čtyřmetrové stromy, hedvábné pouto mezi člověkem a božským. Chrám, kde se živí převlékali za mrtvé. Nové nálezy ze sečuanské archeologické lokality San-sing-tuej vrhají další paprsek světla na záhadou opředené starověké království – a také na kánon „kolébky čínské civilizace“.

Kompletní audioverze článků jsou dostupné v rámci klubového předplatného společně s aplikací Deníku N, která umožňuje i offline poslech. Pokud ji ještě nemáte, nainstalujte si ji do svého mobilu.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné.

Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.

Kancléř slovutné Císařské akademie Wang I-žung trpěl. Jednu chvíli jím lomcovala zimnice, vzápětí celý hořel, pot z něj jenom lil a ta bolest hlavy! Jako jednomu z předních vzdělanců Čchingské říše nemusel Wangovi nikdo vysvětlovat, že onemocněl a že je to vážné. Vypadalo to na malárii. Rychle si nechal poslat pro medicínu do jedné z pekingských lékáren.

Služebníci se vrátili s rozličnými přípravky, z nichž jeden Wanga navzdory horečce velice zaujal: byly to úlomky kostí a želvích krunýřů zdobené řetízky pozoruhodných rytin. V lékárně se prodávaly jako „dračí kosti“; říkali jim tak rolníci, kteří je při orbě objevovali v polích.

Jak jinak si takový tajemný nález z hlubin země vysvětlit, než že jsou to pozůstatky vznešených draků? A pak musí v souladu s tradiční medicínou platit, že rozemletá dračí kost je náramně mocný lék – o tom, jak dobře se dá jejím prodejem přivydělat, ani nemluvě!

Ale Wang I-žung svoje dračí kosti nerozemlel. Naopak při pohledu na ně zbystřil a kvapně přivolal svého přítele Liou Eho, rovněž proslulého vědce a archeologa, který u něj tou dobou pobýval na návštěvě. Společně kosti pozorně prozkoumali, a když jim došlo, co mají před sebou, zatajil se jim dech.

Psal se rok 1899 a Wang s Liouem objevili nemyslitelné: nápisy z doby dynastie Šang (tradičně 17.–11. stol. př. n. l.). Nejstarší známé čínské písmo.

Byl to objev přelomový a bezmála zázračný. Věštebné „nápisy na krunýřích a kostech“ (ťia-ku-wen) byly tou dobou známy z následné dynastie Čou (11. stol. – 256 př. n. l.), ale šangské písmo se pokládalo za nenávratně ztracené. Dynastii Šang halila mlha podobně jako první legendární dynastii Sia (22.–17. stol. př. n. l.), její existence byla doložena jen v pozdějších písemných pramenech.

Wang s Liouem tou mlhou pronikli. Přinesli první hmatatelný důkaz; nebýt jich, nejstarší písmo by možná skončilo rozemleté v žaludcích nemocných. Legenda by se nikdy neproměnila ve skutečnost.

Platí to ale i naopak: vyprávění o převratných vědeckých objevech se časem mění v legendu. Wang I-žung malárii patrně vůbec neměl. Ke „dračím kostem“ se zřejmě dostal – jakožto vášnivý sběratel čouských bronzů a dalších starověkých artefaktů – přes jistého starožitníka, který na ně narazil během služební cesty na sever provincie Che-nan, kde pátral po bronzech. V jedné z tamních vesnic jménem Siao-tchun však nalezl docela jiné zboží…

Šangské písmo (a Wang I-žung). Věštec (často sám král) na pečlivě očištěnou kost zapsal údaje k věštbě a poté do vyvrtaných otvorů (viz vlevo nahoře; tvar i hloubka měly svůj význam) vkládal rozžhavenou tyčinku. Kost popraskala a vzniklé praskliny se vykládaly jako věštebná znamení. Oblíbené byly zejména buvolí lopatky (vlevo dole) a želví krunýře. Co se písma týče, zahrnovalo několik tisíc znaků a vypadalo o dost jinak než dnešní čínské znaky (viz vpravo): 2. a 4. řádek vs. 3. a 6. (1. a 3. jsou šangské znaky z bronzů). Význam: nebe/Nebesa, pes, oddíl/cestovat, otec, kopí, správný/pravý. Zdroj: Wikimedia Commons, BabelStoneCC BY-SA 3.0 Koláž: Deník N

Senzační nález v odpadním kanále

Nicnetušící rolníci tak stáli na počátku jednoho z nejvýznamnějších archeologických objevů v čínských dějinách. Kuriózní je, že netrvalo dlouho a obdobná náhoda se zopakovala. Tentokrát ji však halilo tajemství, které

Tento článek je exkluzivní obsah pro předplatitele Deníku N.

Čína

Historie

Kultura, Svět, Věda

V tomto okamžiku nejčtenější