Peciválové z donucení. Děti ztrácejí chuť žít aktivně
Děti v karanténě trpí nejen kvůli zavřeným školám a nedostatku sociálních kontaktů, ale i kvůli přerušení téměř všech volnočasových aktivit. Rodiče jsou po roce na konci sil a jejich potomci ztrácejí motivaci i chuť k tomu, co je dříve bavilo.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Před třemi lety jsem s dcerou začala chodit na logopedii. Cvičily jsme poctivě a prakticky každodenně. A to i loni na jaře v průběhu první covidové vlny, přestože dcera, která navštěvovala první třídu, věnovala téměř všechnu energii tomu, aby si zvládla osvojit učivo.
Pracovní návyky a schopnost soustředit se, které si stihla vybudovat během těch pár měsíců klasické výuky, rychle ztratila a vzdělávání v domácích podmínkách bylo obrovskou zkouškou pro všechny zúčastněné. Navzdory tomu jsme v logopedických cvičeních vytrvaly.
Podzim ale našemu snažení zasadil citelnou ránu a zima to dodělala. Dvě děti na online výuce, home office dospělých, únava, vyčerpání, podrážděnost, demotivace i apatie se po roce smíchaly dohromady a výsledkem bylo poznání, že ani já, ani dcera nejsme schopné cvičení udržet na dosavadní úrovni. Respektive že už nemáme energii na nic jiného než na plnění nezbytných školních povinností.
Smiřovala jsem se s tím těžce, a když jsem logopedce sdělovala, že jsem se rozhodla výslovnost hlásek odstavit na vedlejší kolej, protože je pro mě důležitější, aby dcera uměla číst, psát a počítat, připadala jsem si jako nejhorší matka na světě. Dostalo se mi ale ujištění, že v podobné situaci se ocitá stále více rodičů. Jednoduše už ani jim, ani dětem po roce s covidem nezbývají síly na nic, co se nejeví jako nezbytné.
Na konci sil
Covidová situace nepostihuje děti jen z hlediska zavřených škol, propadu vědomostí a absence kontaktů s vrstevníky a dětským kolektivem. Likviduje i téměř všechny volnočasové aktivity – ať už jde o sport, koníčky, kreslení, výuku jazyků, nebo třeba právě logopedickou péči.
„Dcera navštěvovala kurz street dance, hrála na kytaru a od šesti let jsem s ní chodila na logopedii,“ říká Lucie Havelcová, matka osmileté dcery a pětiletého syna.
„V průběhu letošního ledna skončila naráz se vším. Tancování a kytara na dálku ji nebavily a logopedii jsem přestala dávat já. Jsme čtyři v třípokojovém bytě. Nemůžu být na ošetřovačce, protože bychom nevyšli s penězi, takže mám home office. Přes den se starám o děti, dělám s dcerou školu, vařím a uklízím, večer a v noci dodělávám pracovní resty,“ popisuje Havelcová.
„Už jsem absolutně na konci sil. Jsou dny, kdy se musím zavřít do koupelny a