Blatného paradox: dělal špatná rozhodnutí, skončit musel kvůli správnému – nehazardovat se Sputnikem
Komentář Jana Moláčka: Výměna v čele ministerstva zdravotnictví názorně ukázala důvody, kvůli kterým je na tom Česko se zvládáním pandemie nejhůř na světě. Aroganci moci a osobní zájmy jejích držitelů nadřazené všemu ostatnímu, včetně zdraví a životů.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Vyměnit ministra, notabene zastupujícího ve vládě vlastní stranu, je svaté právo premiéra. O Blatného konci se mluvilo dlouho, není žádným překvapením a za normálních okolností by nebylo nutné jeho odchodu nijak zvlášť litovat.
Ministr byl často nepřesvědčivý v komunikaci a stál u zrodu zatím nejhorší tragédie, kterou pandemie přinesla a kterou, doufejme, už nic nepřekoná – jarní vlny s přehlcenými nemocnicemi, nutností selektovat pacienty a mnoha zbytečně zemřelými.
Do jaké míry to ministr zdravotnictví spoluzavinil předvánočním rozvolněním, odmítáním dát zelenou převozům těžce nemocných z Karlovarského kraje do Německa a dalšími nepochopitelnými kroky, nechť posoudí kompetentnější. Politické odpovědnosti se každopádně šéf příslušného resortu vyhnout nemůže.
Jenže střídání ředitelů velkých nemocnic na ministerském postu provází všechno jiné, jen ne normální okolnosti. Naopak může sloužit jako laboratoř pro zkoumání důvodů, které Česko stáhly do covidové propasti hlouběji než jiné země. Ať už jsou totiž osobní pochybení kteréhokoliv z předchozích ministrů jakákoliv, nelze na ně svádět celou vinu, ani její nejpodstatnější část.
Nic nemůže ilustrovat příčiny českého průšvihu názorněji než
