Arabské jaro ještě neskončilo. Mladí lidé do ulic dříve či později vyjdou
Esej Petra Tůmy: Hovořit o fatálním selhání arabského jara je podobně zavádějící, jako byla naše očekávání v roce 2011 ohledně možnosti rychlé demokratizace arabských zemí.
Hannah Arendtová ve své analýze maďarského protikomunistického povstání (1956) zhruba rok po jeho krvavém potlačení píše: „Šlo o skutečnou událost, jejíž význam není definován vítězstvím či porážkou. Velikost maďarské revoluce spočívá v tragédii, která se odehrála.“
Filozofka, která za války emigrovala z fašistického Německa do Spojených států, tu jinými slovy říká: v případě tohoto specifického typu události nezáleží ani tak na samotném bezprostředním výsledku, podstatné je, že (a jak) se to stalo. Klíčový zůstává proces, revolta proti diktatuře, svobodný akt par excellence, který navzdory své porážce zakládá nové politické paradigma a v jistém smyslu vytváří podmínky pro politiku jako takovou.
Vědomí možnosti vzdoru a revoluční obnovy veřejného angažmá v kombinaci se sovětskou reakcí změnily v Maďarsku pohled na politiku, podobně jako u nás pražské jaro transformovalo vztah obyvatel vůči komunistickému režimu a po desetiletí představovalo vzor politického jednání.
Optikou úvah Hannah Arendtové o maďarském povstání lze dnes pohlížet i na arabské jaro, mohutnou protestní vlnu, která před deseti lety zachvátila Blízký východ. Většina komentářů, připomínajících toto kulaté výročí, hodnotí tehdejší události na základě jejich výsledků, a dochází proto ke značně kritickým závěrům. Podíváme-li se však na tehdejší dění jako na revoluční vzepětí otevírající cestu k politice jako takové, kolektivní akt odhalující povahu tamní moci a připravující půdu pro změny, pak již hodnocení nemusí být tak jednoznačné, a to i navzdory
