Modrobílé moře národní hrdosti
Finský deník Michala Švece o – pro většinu z nás asi poněkud nepochopitelné a přehnané – úctě Finů k vlajce a přísných pravidlech jejího vyvěšování.
Kdykoli jsem ve Finsku, těším se na dny, kdy vlaje finská vlajka. Zvlášť pokud je krásné počasí a obloha tak sytě modrá, jak to umí jenom na Severu, nebo když zemi pokrývá třpytivý sníh. To pak bílé pole vlajky splývá se sněhovou houní a načančanými obláčky a vší tou bělostně zářivou nádherou se proplétá větrem rozevlátý modrý kříž, který se tu a tam přelévá v nebeskou či jezerní modř. A v očích málomluvných Finů, jinak skoupých na emoce, se zračí jakýsi slavnostní pocit, hrdost na příslušnost k malinkému národu, jenž si přece jen vydobyl své místo na světě a ve významné dny má co slavit a co si připomínat.
Vyvěšování vlajky má ve Finsku dlouhou tradici a také pevná pravidla. Vlajka je nejdůležitější státní symbol. Její podobu a povolený způsob použití velmi detailně upravují zvláštní zákon a nařízení ministerstva vnitra. Se vším, co je pro řádné zacházení s vlajkou potřeba znát, seznamují zájemce populární tištěné příručky.
Základní pravidlo zní, že
