I po padesáti letech hraní se král šoku Alice Cooper potkává se stále stejnými předsudky
Půl století od hitu I’m Eighteen, který jej proslavil, respektive třicet let od vydání jeho v Česku nejznámějšího alba Hey Stoopid, přichází americký zpěvák Alice Cooper s novinkou, na níž se vrací do rodného Detroitu. A to nejen tematicky, ale i přihlášením se ke kořenům v podobě tamní rockové scény přelomu šedesátých a sedmdesátých let, jež je dodnes synonymem pro termín „garážový rock“ a jejíž nahrávky svojí syrovostí předznamenaly pozdější punkovou horečku.
Tento text pro vás načetl robotický hlas. Pokud najdete chybu ve výslovnosti, dejte nám prosím vědět. Audioverze článků můžete poslouchat v rámci klubového předplatného. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Upgradujte své předplatné. Plné znění audioverzí článků je dostupné pouze pro předplatitele Klubu N. Předplaťte si ho také.
Album Detroit Stories nenabízí jen ohlédnutí za v mezičase zrezivělou slávou ocelového města, připomíná i smutnou skutečnost, že v době boje proti předsudkům se mnohé z těch, které provázejí rockovou hudbu už pět desetiletí, mají stále čile k světu.
Připomeňme trochu historie. V roce 1970 ještě producent a studiový inženýr Bob Ezrin netušil, že o pouhých pár let později bude stát za zásadními nahrávkami rockové historie, jako je například legendární „Zeď“ britských Pink Floyd. Natož že se v následujících desetiletích stane andělem strážným, kterého mnozí budou přivolávat na pomoc, kdykoli ztratí pevnou půdu pod nohama. V letech nedávných se Ezrin podepsal nejen pod novinková díla rockových veteránů, jako jsou Deep Purple, ale například i pod projekty italského tenoristy Andrey Bocelliho. Před jedenapadesáti lety ale bylo rozpracované třetí album amerického zpěváka Alice Coopera jeho první velkou zakázkou.
Cooper již měl na kontě dvě studiové nahrávky, které mu spolu s extravagantními koncerty a prvními skandály sice vynesly kultovní status, ale už ne komerční úspěch. Mnohé, možná vše podstatné o jejich charakteru vypovídá skutečnost, že vyšly ve vydavatelství Franka Zappy. Proto snad ani nemohou překvapit jejich experimentální, až kolážový charakter nebo inspirace nejen v klasickém rokenrolu šedesátých let či v dobovém okouzlení psychedelií, ale například i v tradici amerického kabaretu.
Pro rozhlasového posluchače však byla jeho hudba příliš komplikovaná, a tak Ezrin naordinoval
Tento článek je exkluzivním obsahem pro předplatitele Deníku N.
